1015
EN CZ
ZÁBAVA - recenze, články
Recenze / článek k akci: 05. 08. 2015 05:00 - Patti Smith - Divadlo Archa, Praha
Patti Smith: O konich, smrti a svobodě

„Oh, she looks so good, oh, she looks so fine.“

Remcalové se najdou všude, nicméně poslouchat chvíli před koncertem úvahy typu Divadlo Archa versus O2 Arena, proč je Archa tak malá, zda by větší prostor nebyl lepší a tak podobně, je o nervy. Popravdě - ono je vcelku jedno, kde Patti Smith vystoupí, ať hraje pro stovky, nebo tisíce, vždycky je brilantní. Jak bylo vidno z festivalových triček, fanoušci si minulý rok zajeli do Trutnova, stejně jako stačili během krátké chvíle vyprodat pražské divadlo. Navíc proč brblat nad místem, kde máte kapelu téměř na dosah ruky? Archa hostila ikonu punku poněkolikáté, střízlivost sálu kapele svědčí a je až s podivem, že ji aplaus při nástupu hudebníků nezboural.

Patti Smith letos chystá desku se svými dětmi, v říjnu vydává novou knihu M Train, aktuální turné ale patří vzpomínkám a oslavě čtyřicátých narozenin jejího debutu Horses. Nahrávka měla původně vyjít 20. října 1975, na 121. narozeniny jejího gurua Arthura Rimbauda, vinyly se však nestihly vyrobit. Když jí majitel vydavatelství oznámil, že se to stihne až 10. listopadu, Patti to prý tenkrát pobavilo. Vyšlo to totiž na výročí básnikovy smrti.

I s téměř sedmi křížky na krku působí Smith mladistvě. Vřele se usmívá, pozoruje svět kolem sebe a neuniknou jí ani detaily. Třeba když po úvodní Gloria obrátí pozornost k dítěti v publiku a řeší s obavou o jeho sluch, zda má špunty do uší. Jenže u té, která si během koncertu v Glastonbury přivede na pódium Dalajlámu, vlastně neudiví nic.

Horses zní aktuálně, lví podíl na tom má zpěvaččin hlas, hluboký a sytý, beze stop stáří, energické pohyby. I flusance byly noblesní. V doprovodné kapele byli stále její dlouholetí spolupracovníci, kytarista Lenny Kaye a bubeník Jay Dee Daugherty, oba podílející se na zásadní nahrávce, neméně prošedivělý basák Tony Shanahan, působící v kapele od devadesátých let, a kytarista Jack Petruzzelli, střídající se Shanahanem za klávesami, kytarou, basou i u vokálů. Setlist nebyl nečekaný, první část večera patřila Horses, druhá směsi autorských písní i coveru Rock and Roll od Velvet Underground. Večer, ač v radostném duchu, vzdal skladbou Elegie hold zemřelým. K seznamu se jmény jako Joe Strummer, Johnny, Joey a Dee Dee Ramone, Todd Pollard Smith, Fred “Sonic” Smith, Robert Mapplethorpe přibyli také Lou Reed a Amy Winehouse.

Smith vtipkovala, podělila se o zážitek z večeře, mluvila o svobodě bez tabletů a telefonů, Jima Morrisona přirovnávala k andělovi, publikum áchalo, dlouze tleskalo, z davu přilétl na scénu pugét, nad jejím začleněním žalmu 23 do Privilege by tleskal i Antonín Dvořák a možná by své biblické písně pojal jinak. Rádiovou hitovku Because the Night odzpívávalo publikum hlasitě s ní, až téměř na závěr vzala Patti Smith do ruky kytaru při Beneath the Southern Cross.

Je jisté, že šnůra k Horses nevznikla v touze o navýšení konta. Sedmašedesátiletá umělkyně – vždyť napsat pouze hudebnice by bylo vzhledem k jejímu literárnímu i výtvarnému talentu nedostatečné – si koncert evidentně užívala, obzvláště při závěrečné My Generation s koncovým „happy birthday“, věnovaným synovi.

„Don´t forget to use your voice!“

autor: Anna Mašátová, www.fullmoonzine.cz
1015