1015
EN CZ
ZÁBAVA - recenze, články
Recenze / článek k akci: 04. 07. 2012 04:00 - LOU REED - Divadlo Archa
Děkujeme Lou....Starý Mistr Lou cvičil rockové tai-či v Arše
Vztahy Lou Reeda k téhle zemi jsou díky historickým okolnostem řekněme nadstandardní. Začaly už pár měsíců po listopadu 89, kdy se Lou Reed objevil v Praze v netypické roli reportéra, aby podnikl rozhovor s Václavem Havlem.

Podle legendy mu nefungoval diktafon. Od té doby tu byl mnohokrát, s Václavem Havlem ho pojilo skutečné přátelství a on se vždy mohl spolehnout na spřízněné publikum, které k emočně jinak chladnému Louovi lnulo citem až vřelým.

V duchu až dojemného splynutí se také nesl včerejší koncert v dlouho dopředu vyprodaném sále pražského divadla Archa. Lou Reed ho věnoval památce svého „drahého přítele“ Václava Havla, což ještě jednou na konci zopakoval. Obecenstvo tuto dedikaci ocenilo dlouhým aplausem.Vystoupení bylo součástí turné From VU to Lulu, čímž je míněno od Velvet Underground k loni vydané desce Lulu, na níž Reed spojil své síly s Metallicou. Šlo tedy o „průřez celoživotní tvorbou“, v níž byly přehrány písně jak ty zcela nové, tak ty klasické, na něž každý v sále čekal a většinou je i poznal podle úvodního zavrnění. Třeba taková Walk on the Wild Side z roku 1972 se pozná ještě těsně předtím, než ji skutečně začnou hrát... Atmosféra na koncertě je už tak rozpálená, že ty úvodní dva geniální takty musí přijít. Když se pak ozve to dlouhé saxofonové sólo, mnohý z posluchačů jistě počítal, kolikrát ho již na Reedově koncertě slyšel a možná i pomyslel, zda mu to bude ještě někdy dopřáno.Lou Reed, kterému bylo letos sedmdesát, se na turné obklopil muzikanty, kteří jsou o dvě generace mladší a působí jako na sestava z americké high school. Třeba mladá vokalistka v brýlích a s patkou skutečně nebudila dojem, že by prošla tvrdou školou života, o níž Lou Reed píše ve svých textech. Kdo přišel trochu později, tedy až na hlavní koncert (začínal krátce po deváté) dozvěděl se až po koncertě, že se jmenuje Allison Weissová, je to písničkářka z New Yorku a zpívala od osmi jako „předskokan“. Hoši však hráli jako o život, s velkou energií a zápalem. Ve skladbách z poslední desky Lulu (The View, Brandenburg Gate, Junior Dad) se jim dařilo znít jako Metallica, v klasických kusech jako I´m Waiting for My Man nebo ve Sweet Jane, kterou se v přídavku Lou s publikem loučil, si člověk mohl představit, že tak nějak to bylo před čtyřiceti léty na koncertech Velvet Underground. V případě nesmrtelné kompozice Heroin (vznik l.p. 1964) se podání protáhlo na heroických dvacet minut a mohlo by klidně ještě půl hodiny pokračovat. Střídání napětí, přechody z lyrických poloh do frenetických, gradování jemného melodického zvuku do hluku až zabijáckého, to vše předvádělo deset Reedových spolupracovníků s velkou bravurou a jistotou. Nádherná píseň Sad Song z dávného LP Berlin, v níž se zpívá o jakémsi neurovnaném citovém vztahu, jenž může být řešen i násilím, byla pojata tak citlivě, jako by s tím měli všichni na pódiu osobní zkušenost, čemuž doufejme nelze věřit.

Nutno říci, že Lou Reed působil vizuálně velmi křehce a oněch sedm křížků je na něm přeci jen znát. Přestože v jednu chvíli předvedl jakousi zpomalenou etudu na cvičení tai-či, pohyboval se jaksi šouravě, pokud se tedy pohyboval, a jeho celková vizáž již nebudila dojem onoho tvrdého chlapíka z „divoké strany“. To však platí pouze pro jeho fyzis, naopak hlas je stále pevný a jeho recitovaný zpěv patří k tomu nejstabilnějšímu a nejspolehlivějšímu, co lze v jeho oboru zaslechnout a prožít. Jeho postoj s kytarou, ať již jen tak přihlazoval struny nebo naopak tvrdil riffy, má charakter archetypu a lze říci, že ti, kteří pro to mají slabost, se na něj nemohou vynadívat.

Proto zcela jistě, když takto zasažené publikum odcházelo po koncertě do teplé letní noci, myslelo na to, že to snad nebylo poslední setkání se starým Mistrem, jenž ovlivnil jejich životy, možná víc, než on sám tuší. Možná však už tuší. Ješitnost mu nebyla nikdy cizí, Mistrovi Luovi... Měl být ostatně na co.



autor: Jiří Peňás, Lidovky.cz
1015