1015
EN CZ
ZÁBAVA - recenze, články
Recenze / článek k akci: 02. 03. 2010 02:00 - IMOGEN HEAP - Divadlo Archa
Je krásné snít s Imogen Heap
Imogen Heap Praze předvedla i svou vrozenou vlastnost ovládnout pódium i publikum.

Imogen Heap je pověstná svým nekonečným hudebním nadáním a především tím, že se snaží dělat populární hudbu pro inteligentní lidi. Kromě nesporného talentu Praze předvedla i svou vrozenou vlastnost ovládnout pódium i publikum. Takže, mmm whatcha say?

Čerstvou držitelku Grammy Imogen Heap čekal v Praze její první koncert. A bylo se nač těšit. Tour k výtečnému aktuálnímu albu "Ellipse" už je nějaký ten pátek rozjeté, a tak nebylo žádným velkým překvapením, jak bude koncert vypadat. Začalo to vlastně už tím, že i pro českou zastávku si Imogen vybírala předkapelu z došlých nahrávek. A tu "šanci" dostala Lenka Dusilová, která spolu s Beatou Hlavenkovou do rázu večera zapadla výtečně. Sama hlavní aktérka si ji dokonce s úsměvem na rtech a neskrývaným nadšením uvedla. Dusilenka sice kromě "Vlčích očí" tradičně vynechala svůj hitový repertoár, ale to nebylo na škodu. Volila písně intimnější a korespondující s atmosférou. Ještě před ní se však sólově představil Back Ted N-Ted - člen Imogeniny doprovodné kapely. S kytarou v ruce a s klávesami hojně využíval nahraných smyček a hudbu na sebe vrstvil. Chvíli připomínal U2, chvíli Mikea Oldfielda, ale výsledek byl možná i díky poloprázdnému sálu lehce fádní. Talent někdy nestačí, potřeba jsou hlavně silné písničky, a ty zatím Back Ted N-Ted nemá.

Imogen Heap nastoupila ve svém kostýmu možná lehce za očekáváním. Decentní černé šaty, velká mašle ve vlasech a typický hardcore účes, u kterého většina kadeřnic jistě propadá beznaději ve vidině několikahodinové práce. Uprostřed pódia se majestátně tyčil bílý strom osvětlený většinu času modrými světýlky a na všech volných místech ležely nějaké hudební nástroje a "hudební nástroje". Náladu hodila Imogen hned z počátku na velmi uvolněnou notu: s aktuálním singlem "First Train Home" svým projevem rozdrtila v prach poslední zbytky pochyb, zda to bude stát za to. První zvuk obstaralo kroužení prstem po sklenici s vodou, další navrstvila klávesy, rozezněla zvonkohru, přejela smyčcem přes jistý druh Panovy flétny, zacinkala zvonečky a refrén se zbytkem skladby odehrála u klavíru. Všechno zapadlo s přesností, a když poprvé naplno rozezněla svůj hlas v úžasné závěrečné pasáži: "So what, you've have had one too many," byl to skutečně povznášející okamžik. Chvíle, kdy se populární hudba stává něčím vyšším a dostává vás úplně jinam. Do míst, o jejichž existenci jste neměli vůbec tušení. Znáte přece ten pocit příjemného chvění, který muzika občas přináší. Když píseň skončila, chtělo se mi něco říct, ale zjistil jsem, že i přesto, že netrpím demencí, vytírám bradou podlahu.
Imogenina bezprostřednost dělala také své. Neustále něco povídala, sem tam i mlela a byla absolutně uvolněná, což přirozeně předávala na lidi. Pokud by se koncertu zúčastnili naši pradědové, řekli by, že s ní šijí všichni čerti. Neposedně se motala mezi všemi těmi nástroji, až kolikrát snad ani nevěděla, co vlastně hledá, a do toho pořád nahlas přemýšlela a gestikulovala. Zkrátka bylo jasné, že ji to baví. Snad právě kvůli tomu, že se většina jejích písní topí v nekonečně hlubokých melancholiích, musela publikum rozptýlit alespoň mezi nimi. Například se snažila naučit vyslovit: "Miluji tě," ale vůbec jí to nešlo, takže to uzavřela s tím, že radši zůstane u: "I love you." To však nezabránilo jednomu z příchozích, aby na ni ještě dvakrát během koncertu zvolal: "Miluji tě!" což Imogen minimálně jednou dostalo roztomile do rozpaků.

V repertoáru logicky kostru tvořila deska "Ellipse", z níž třeba "The Fire" svou dokonale chladnou atmosférou požáru (ano, Imogen umí i chladný požár!) uvedlo publikum do hrobového ticha, kde prim udával praskající oheň a absolutně čistý hlas. Zhruba v půlce repertoáru ji doprovodil i Back Ted N-Ted a houslistka s houslistou. Všichni však schopně ovládali i několik dalších nástrojů, takže se spíš přemísťovali z jednoho stanoviště na druhé. Vlny zvonkoher se Archou roznesly při "Headlock" a při "Aha!" zase nebyl vidět vrchol jejího hlasu. Tak vysoko zpívala. Naléhavá byla i "Speeding Cars", při které to trochu vypadalo jako na koncertě Reginy Spektor. Dokonce jsme se dočkali i jedné vzpomínky na Frou Frou, ale za zmínku stojí hlavně "Just For Now". Při té si rozdělila publikum na třetiny, z nichž postupně každá začínala zpívat ono: "Just for now" v jiné chvíli a v jiném tónu. Imogen si samozřejmě vše dirigovala a do toho sama zpívala. Bylo to mcferrinovské, ale senzační, protože se téměř všichni zapojili, což té chvíli dodalo nebývalou sílu. Při závěrečné "Tidal" si zase nasadila sluneční brýle a na klávesy kolem krku rozjela uječené kytarové sólo doprovázena svými kolegy. S metalovým hrozícím gestem se uklonila a zmizela v zákulisí.

Když se rozloučila, bylo jasné, že jako přídavek nemůže přijít nic jiného než "Hide And Seek". A tak se i stalo. Překrásná pomalá záležitost, která je nádherná především díky své jednoduchosti, se jí s maximálním soustředěním povedla na výbornou. Všechna bijící srdce byla naposledy zasažena. Po bouřlivém potlesku sice přidala ještě posmutnělou "The Moment I Said It", ale "Hide And Seek" už přebít nemohla.Imogen Heap se ukázala jako zpěvačka, které disponuje odzbrojující přirozeností. Jako zpěvačka, co si libuje v ukecanosti a fórcích, ale při samotných písních ždímá emoce až z konečků vlasů. Neroztřepených samozřejmě. Pokud nejste třeba ultrapravicový extremista, tak se jí jistě i ve vaší duši povedlo nechat rozkvést melancholický a rozněžnělý květ. Dojetí, emoce, láska a tak...P. S.: Zpráva Imogen Heap z Twitteru pár hodin po koncertě: "Thanks guys who were at the show tonight. We had great fun with you. Thanks to Lenka Dusilova and Back Ted N-Ted for great opening sets."

autor: Tomáš Tenkrát, Musicserver.cz
1015