1015
EN CZ
HISTORIE - akce A – Z - PODROBNÉ INFORMACE
vše  A  B  C  D  E  F  G  H  I  J  K  L  M  N  O  P  R  S  T  V  W  Y  Z  
THE STRANGLERS
web headlinera

  • Palác Akropolis
  • 19. 01. 2009 - začátek 19:30

    Mediální partneři
  • Radio Beat 95,3 FM

    Vstupné: 770 Kč

    Předprodej
  • pokladna Paláce Akropolis
  • Ticketpro
  • Ticketportal

    "Golden Brown", "Always The Sun", "Peaches". Jen pár velkých kousků z bohaté singlové diskografie jedné z nejslavnějších ostrovních kapel posledních 35 let. Punk, pop i rock se smísí s klávesovou psychedelií v nezaměnitelném zvuku anglických The Stranglers již 19. ledna v Paláci Akropolis.

    Vyšli z punku, klávesové psychedelie let dávno minulých. Podepsal se na nich art rock přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Prošli popem. Používali jeho sladká ochucovadla a v nitru slov svých textů to byla parta smutných, naštvaných mužů. Černá děravá trika, tmavé brýle, zachmuřené pohledy. Na jedné straně kolovrátková "Golden Brown" s výraznými archaickými klávesami, líbezně melancholická "Strange Little Girl" popisující jedno procitnutí při střetu s reálným životem nebo velmi chytlavá až vlezlá "Always The Sun". Na druhé straně mnoho do punkova nebo rockova naladěných hudebních kreací - přesvědčivě odzpívaná "Straighten Out", "Peaches", nebo hutná "No More Heroes", která se slovně ptá po Lvu Trockém nebo Sanchovi Panzovi. Aniž by disponoval zpěvák Hugh Cornwell nějakým širokým rozsahem - dokáže podat skladby velmi originálně a poutavě. Například skvělá "Nice 'N' Sleazy" je toho důkazem. Tohle vše a mnoho dalšího shrnuje nové koncertní turné The Stranglers. Zformovali se v roce 1975 ve složení Hugh Cornwell (kytara/vokály), Jean-Jacques Burnel (basa), Jet Black (bicí) a Dave Greenfield (klávesy). Značná různorodost životů jednotlivých členů kapely - Cornwell promoval z biochemie, Black byl obchodník, Burnelovým snem bylo odjet "studovat" karate do Japonska a Greenfield byl minimálně skvostný klávesák - vyústila i ve svébytnou hudební formu. Hlavně výborné klávesy se staly poznávacím znakem kapely. Debutová deska "Rattus Norvegicus" jim vyšla o dva roky později a brzy ji následovalo poměrně úspěšné album "No More Heroes". Největší úspěch zaznamenali v pětiletce 1977 až 1982, z tohoto období pochází i většina skladeb zastoupených na poslední bestofce. Na začátku devadesátek došlo u The Stranglers k určitému posunu k poprocku i personálním výměnám - sólové kariéře dal přednost frontman Hugh Cornwell. Nahradili ho zpěvák Paul Roberts a kytarista John Ellis, bývalý člen skupiny Vibrators. Občas v nich slyšíte The Clash, občas The Doors a další. Diskografii skupiny tvoří i s různými výběry nejméně třicítka desek. Golden Brown je hitem, který bude žít i za desítky let... 19. ledna tento i ostatní hity předvedou konečně naplno v Praze.

    The Stranglers - biography:
    With 42 top 40 hits spanning over 4 decades, Sony and EMI have joined forces to release an ultimate collection of the Stranglers works aptly entitled ‘FORTYTWOFORTY’ to be released this year and incorporating a TV, radio and Press campaign unrivalled in the bands 24 year career.
    First forming in 1974 the bands straight talking approach gave them the reputation as aggressive and confrontational with their notoriety later embraced by the punk movement of 77. This led to their debut single 'Grip' and their legendary first album Rattus Norvegicus. This was followed by such hits as ‘Peaches’, ‘No More Heroes’, ‘5 Minutes’, ‘Duchess’, ‘Something Better Change’, ‘Always the Sun’ and their ultimate classic ‘Golden Brown’.
    To date the bands success boasts 24 top 40 singles and 18 top 40 albums.
    After re-signing to EMI in 2004 their last 2 albums 'Norfolk Coast' and ‘Suite XVI’ have been hailed as their best for 20 years, with hit singles ‘Big Thing Coming’ and ‘Long Black Veil’ giving the band the rare accolade of maintaining top 40 hits over 4 decades.
    The band are already confirmed this year for T in the Park, V Festival, Isle of White, Hyde Park, Oxygen and Liverpool Pops in the UK and will also be appearing at key festivals in Europe throughout the Summer.
    To promote ‘FORTYTWOFORTY’ the band embark on a Greatest Hits Worldwide Tour scheduled to commence in October.

    Band line-up

  • Jet Black (born Brian John Duffy): Drums (1974–present)
  • Jean-Jacques Burnel: Bass guitar, lead vocals (1974–present)
  • Dave Greenfield: Keyboards, vocals (1975–present)
  • Baz Warne: Guitar, lead vocals (2000–present)

    Former members
  • Hugh Cornwell: Guitars, lead vocals (1974–1990)
  • Paul Roberts: Lead vocals (1990–2006)
  • John Ellis: Guitar, backing vocals (1990–2000)
  • Hans Wärmling: Guitar, keyboards, vocals (1974–1975)


    Stranglers discography
    Studio albums
  • Rattus Norvegicus 1977
  • No More Heroes 1977
  • Black and White 1978
  • The Raven 1979
  • The Gospel According to the Meninblack 1981
  • La Folie 1981
  • Feline 1983
  • Aural Sculpture 1984
  • Dreamtime 1986
  • 10 1990
  • Stranglers in the Night 1993
  • About Time 1995
  • Written in Red 1997
  • Coup de Grace 1998
  • Norfolk Coast 2004
  • Suite XVI 2006

    Live albums
  • Live (X Cert) 1979
  • The Stranglers & Friends Live in Concert 1980
  • All Live and All of the Night 1988
  • Live at the Hope and Anchor 1992
  • The Early Years '74 '75 '76 Rare Live and Unreleased 1992
  • Saturday Night, Sunday Morning 1993
  • Death And Night And Blood 1994
  • Access All Areas 1996
  • Friday the Thirteenth 1997
  • Live at the Hammersmith Odeon '81 1998
  • 5 Live 01 2001
  • Live at the Apollo 2003
  • Apollo Revisited 2003
  • Coast to Coast: Live on Tour 2005
  • Themeninblackinbrugge 2008

    Compilations
  • The Stranglers IV 1980 (US Only Release on IRS)
  • The Collection 1977-1982 1982
  • Off The Beaten Track 1986
  • Rarities 1988
  • Singles (The UA Years) 1989
  • Greatest Hits 1977-1990 1990
  • All Twelve Inches 1992
  • The Early Years '74 '75 '76 Rare Live and Unreleased 1992
  • Strangled from Birth and Beyond 1994
  • The Sessions 1995
  • The Hit Men 1996
  • The Best of the Epic Years 1997
  • The Collection 1997
  • Collection 1998
  • Hits & Heroes 1999
  • Hits Collection 1999
  • The Stranglers 2001
  • The Masters 2002
  • Lies and Deception 2002
  • Peaches: The Very Best of The Stranglers 2002
  • The Rarities 2002
  • Out of the Black 2002
  • Sweet Smell of Success - Best of the Epic Years 2003
  • Live 'n' Sleazy 2003
  • Miss You 2003
  • Gold 2003
  • The Very Best of The Stranglers 2006
  • FortyTwoForty 2008

    Special projects
  • Laid Black
  • Clubbed To Death

    DVD releases
  • The Collection
  • Live At Alexandra Palace
  • Friday The Thirteenth
  • On Stage On Screen
  • Live in '78
  • Rattus At The Roadhouse

    Materiál s přispěním Musicserver.cz


  • THE STRANGLERS - Klik pro originální velikost
    Recenze / článek k akci
    The Stranglers předvedli punk s lidskou tváří
    Britští punkeři The Stranglers se potřetí vrátili do Prahy...

    Britští punkeři The Stranglers se potřetí vrátili do Prahy, aby předvedli učebnicové provedení oldschoolového punku ve spojení s klávesovou psychedelií. Jejich tvorba přilákala do Paláce Akropolis mnoho lidí, kteří chtěli spatřit legendu na vlastní oči. Jen punkeři chyběli...

    Ještě pár hodin před koncertem lákala četná rádia své posluchače na koncert, kde uvidí v akci sedmdesátiletého bubeníka Jeta Blacka. Pokud se na tuto udičku nějaká rybka chytla, tak se teď nejspíš dobývá se sekerou do redakce onoho rádia a vyžaduje vrácení vstupného, protože starý pán za bicí soupravou neseděl. Vzhledem k věku a figuře již nezvládá plný koncertní zápřah turné a občas ho musí nahradit jeho bubenický technik Ian Barnard. Černého Petra si tentokráte vytáhlo i pražské publikum. Publiku to však ani trochu nevadilo, nebo to nedávalo najevo. Mladá krev v rytmické sekci hnala celý koncert kupředu a nebylo okamžiku, kdy by došlo k nějakému rytmickému kopanci či jiné nepřístojnosti. I baskytarista JJ Burnel předváděl celý koncert podivné tanečky a s nepřítomným výrazem ve tváři si užíval hraní. Ale kde to skutečně vřelo? Na druhé straně pódia, kterou okupoval klávesový mág Dave Greenfield a zpívající kytarista Baz Warne, který vypadal spíše jako rabiát z Oi! kapely než jako zpěvák The Stranglers. Tito dva pánové si koncert neskutečně užívali a bavili publikum svými kousky. Výborná byla scéna, kdy Dave dopil svoje pivo a hodil po kytaristovi prázdný kelímek. Ten neváhal ani chvilku a elegantní hlavičkou zavěsil přímo bubeníkovi do klína.

    Celé turné má obrovskou výhodu v tom, že není svázáno řadovou deskou, což kapele dovolilo hrát průřez tvorbou. Bylo poměrně jasné, že akcent bude kladen hlavně na tvorbu z dob největší slávy, tedy z konce sedmdesátých let. A nebylo tomu jinak. Publikum, složené hlavně z ročníků, které právě v těchto dobách byli v pubertálním věku, si užívalo hity jako "Nice 'N' Sleazy", "5 Minutes" nebo "Peaches". Člověk se neubránil úsměvu, když spatřil rodinku, kde otec oprášil starý křivák a rebelské tričko z mládí, vzal ženu a děti na koncert a ti ho museli dvě hodiny pozorovat, kterak křepčí jako pominutý. A takových tam bylo víc než dost. Ve svých dvaceti letech jsem byl v publiku jeden z nejmladších, ale i to pomáhalo přátelské atmosféře. Když jsme kapele mocně hrozili při "Stange Little Girl", tak mě jeden starší rocker omylem udeřil lahví do ruky a ihned se začal omlouvat. To jsem opravdu na koncertu ještě nezažil a byl jsem rád, že slušní lidé nevymřeli a dokonce chodí na punkové koncerty. Na rozdíl od punkerů, které jsem mohl spočítat na prstech jedné ruky špatného truhláře. A to jedněmi z nich byli Petr Hošek z Plexisu a Jan Haubert z Visacího zámku. Mladá krev, která se tak vehementně ohání renesancí old school punku, prostě nebyla. Frontman Baz byl jediným členem, který občas komunikoval s publikem a řádně si stěžoval na pražskou zimu. Poté fanoušky lákal na pivo a ve finále dokonce nabízel místo v autobusu kapely. Nejsilnější momenty celého setu přišly ve chvíli, kdy zazněla staré pecka "Always The Sun", kterou fanoušci doprovodili mocným sborem v refrénu. Schválně jsem se díval na zvukaře, abych zjistil, jak tomu je, protože jedna nejmenovaná česká kapela měla nedávno takovéto sbory nahrané ve studiu a zvukař je ve vhodném okamžiku pouštěl. To se tady nestalo ani náhodou a já se v atmosféře koncertu zmítal někde mezi extází a myšlenkami na Depeche Mode, kteří se u Stranglers (MySpace.com) museli inspirovat. V "Golden Brown" jsem si dokonce vystřihl emo vložku, kdy jsem se přistihl, že zpívám český text a po tváři mi stéká slza. Vzpomínka na Františka Sahulu byla asi silnější než já, vždyť jeho "Zlatohnědá" mě k anglické legendě přivedla.

    Po zhruba devadesáti minutách se kapela rozloučila. Fanoušci však měli jiný názor, takže přišel na řadu přídavek a další odchod. Všem přítomným probleskla hlavou jasná myšlenka a začali skandovat: "No More Heroes". Kapela chvíli publikum ještě žhavila a pak přišla a fenomenálním způsobem odpálila svůj největší hit. Publikum skákalo, křepčilo, zpívalo refrén a pak přišel konec. Nikdo už víc nechtěl, nebylo co. Nikdo nechtěl žádné další hrdiny. Těmi se stali The Stranglers a já v klidu odešel do noční Prahy, abych si kapelu znovu pustil v přehrávači. Tohle byl jeden z nejsilnějších koncertních zážitků v mém životě. Tleskám, tleskám. Fotogalerii z koncertu najdete na zde.

    autor: Petr Bláha, Musicserver.cz
    Koncert The Stranglers: I punk může být sentimentální
    Angličtí The Stranglers předvedli včera v pražském Paláci Akropolis nostalgický výběr největších hitů.

    Přiškrcení byli Škrtiči jen chvilku.

    Legendární pop-punkeři The Stranglers sice nehráli jako o život, ale vystoupení neodflákli. Na to, kolikrát už sérii ověřených letitých hitů museli přehrát, působili přesvědčivě živelně. V sále převládala spokojenost, byť po skončení koncertu se v předsálí ozvalo pár slov o revivalu sebe sama. Kdo nečekal neočekávatelné, tedy revoluci po třiceti letech, a šel si užít obrázek s námětem "jaké to tenkrát mohlo být", neměl důvod cítit se podveden.

    Waltzem do temnoty

    Sentimentální vzpomínka na divoká léta nemohla začít jinak než poťouchlým waltzovým rytmem Waltzinblack, do kterého (i zasloužilí) členové kapely doslova vskákali na pódium. Úvodní část koncertu s hity (Get a) Grip (On Yourself), Peaches či Nice ‘N‘ Sleazy se vydařila, zvláště důrazná baskytara J. J. Burnela se "vztekala" jako zamlada a texty vyzněly autenticky černočerně.

    Toky energií trochu vázly ve střední části. Publikum nadšeně přijalo hity Always The Sun, Strange Little Girl a Golden Brown, ovšem právě v těchto písních se ukázalo, jak je těžké nahradit zakládajícího člena, zpěváka a kytaristu Hugha Cornwella. Baz Warne je určitě jeho dosud nejlepším náhradníkem, zpíval muzikantsky čistě a s úctou k předloze, ale cosi chybělo. Snad "cornwellovská" ironie v hlase?

    Samotní The Stranglers zřejmě věděli, že rutinérství jim nejvíc hrozí u nejznámějších hitů. A tak do gradujícího finále navzdory zvyklostem zařadili sice taktéž památné, ale přece jen méně ohrané kusy Hanging Around, cover-verzi All Day And All Of The Night od The Kinks, Duchess či závěrečný triumf No More Heroes. Svižným závěrem dostáli své pověsti.

    Jet Black zůstal doma

    Na probíhající turné ještě vyrazil původní bubeník The Stranglers, sedmdesátiletý Jet Black. Po absolvování britské části se však rozhodl přerušit koncertní šňůru ze zdravotních důvodů. Skupina se za neplánovanou změnu omluvila publiku a naznačila slzy v očích.

    Blackův technik a asistent Ian Bernard, který už v podobných případech za svého zaměstnavatele pohotově zaskakoval, odvedl dobrou práci. Možná to tak bylo, vzhledem ke zdravému tempu vystoupení, pro posluchače lepší.

    autor: Tomáš S. Polívka, Týden.cz
    The Stranglers zahráli v Praze Always The Sun a další hity
    Britská kapela The Stranglers nabídla v Paláci Akropolis největší hity ze své dlouholeté kariéry.

    Britská kapela The Stranglers nabídla zaplněnému sálu v pražském Paláci Akropolis největší hity ze své dlouholeté kariéry.
    Několik stovek diváků mladé i střední generace si zabouřilo při známých skladbách Peaches či Golden Brown. K melodické písni Always The Sun se mnozí z přítomných, mezi kterými byli také zástupci tuzemské klubové scény ze skupiny Tata bojs, přidali i svými hlasivkami.

    Na skromně vyzdobené jeviště, kterému vévodil velký název skupiny, vyšli The Stranglers krátce po 20:00. Skupina působící v různých sestavách na světové scéně již 35 let nabídla koncert, který je součástí turné s téměř 30 zastávkami po celé Evropě, které odstartovalo 6. ledna v Nizozemsku. Kapela hraje zejména hity zastoupené na albu FortyTwoForty z konce loňského roku. Jeho název odkazuje na fakt, že kapela do hitparády Top 40 dostala 42 nahrávek.

    Největší úspěch zaznamenali The Stranglers v letech 1977 a 1982, z tohoto období pochází i většina skladeb, které nabídli publiku v Praze. Lidé většinu skladeb znali a například klávesové sólo v Golden Brown odměnili uznalým potleskem.

    Kapela s publikem příliš nekomunikovala a věnovala se především muzice. Pouze v úvodu koncertu kytarista a zpěvák Baz Warne česky pozdravil publikum a v rodné angličtině si pak postěžoval na chladné počasí.

    Publikum se po zhruba devadesátiminutovém vystoupení dočkalo i několika přídavků. Nakonec došlo i na vyvolávaný hit No More Heroes.

    The Stranglers se na scéně pohybují už mnoho let, přesto v jejich sestavě stále figurují tři ze čtyř muzikantů klasické sestavy - zakládající člen a baskytarista Jean-Jacques Burnel, klávesista Dave Greenfield a další zakládající člen a bubeník, loni sedmdesátiletý Jet Black. Jeho však dnes v Praze stejně jako na několika dalších vystoupeních na turné nahradil o generaci mladší Ian Barnard.

    "Nechápu, jak může Jet naplno odehrát devadesátiminutové koncerty," uvedl loni Burnel pro britský deník Metro s tím, že se domnívá, že současné turné bude pro The Stranglers posledním.

    Kapela The Stranglers vyšla z punku a klávesové psychedelie. Podepsal se na ní art rock přelomu 70. a 80. let a nevyhnula se ani popu. Jedním z poznávacích znaků kapely jsou výrazné klávesy. První velký úspěch zaznamenal druhý singl Peaches z debutového alba Rattus Norvegicus z roku 1977. Vyšplhal se až na 8. místo britského žebříčku a hraje se dodnes.

    V České republice vystoupili The Stranglers potřetí. Poprvé zde zahráli v roce 1995 v pražské Lucerně a o šest let později v plném Lucerna Music Baru.

    autor: Roman Jireš, ČTK
    No more heroes … still
    British punk-pop outfit the Stranglers have been around for ages: they formed in 1974 and their hits, albeit sometimes rough and not quite pop, made them famous worldwide.

    The band is playing in Prague for only the second time in its more than three decade history.

    Curiously, the Guildford band managed to keep some sort of punk credibility and score several top 10 hits in the UK. Formed by Jean-Jacques Burnel, a.k.a. JJ Burnel, a classically trained guitarist of French descent who adopted bass guitar and started to sing, and several other musicians who were into jazz and blues, they managed to play simple and catchy tunes from the start—an unusual approach from musicians used to playing complicated music. Their sound was always quite rough, which gained them an association with pub rock and also the punk rock movement that was strong in the UK at the time their career started. For some, they were not punk enough, but the band and their fans regarded them as such. “I would like to think The Stranglers were more punk plus and then some,” Burnel said recently said in an interview for Web site punk77.co.uk.

    The young band was lucky to play as a support to U.S. singer-songwriter Patti Smith and punk rockers the Ramones, which changed their musical tastes forever. “We ended up being the first band in Europe to support the Ramones and previously we had supported Patti Smith. So we started listening to what we were told were our contemporaries and they were playing a damn sight faster,” Burnel told punk77. As the time passed by, they would meet more musicians and become even more aggressive and energetic. “We met [English rock band] the [Sex] Pistols and [U.S. musician] Chrissie Hynde and we were friends with Joe Strummer of [pub rock band] the 101ers and it was faster than what we were doing,” Burnel said. And even if this happened 33 years ago, it still strikes a chord now, even when they play one of their slower pieces such as the top 10 hit “Golden Brown” “When we play live its really hard to play slow. Even ‘Golden Brown.’ Sometimes [drummer] Jet [Black] is so racing it I have to say Jet ‘slow down!’” he said.

    The Stranglers started releasing albums at a fast pace, to some critical acclaim and also controversy. Their first outings, “Rattus Norvegicus” from 1977, “No More Heroes” from the same year and “Black and White” from 1978 were supposed to contain racist and sexist lyrics, this even spawned demonstrations and protests from feminist groups. The Stranglers worked very hard on their reputation of being evil womanizers and got into fights in the pubs where they were playing: Burnel said he was “looking for trouble.” However, today the early horseplay of young band is mostly forgotten, which is not the case for their songs. “Peaches,” “No More Heroes,” “Golden Brown,” “Duchess” and many more of them became successful singles and—also thanks to their occasional appearance in TV and on film till today—are now a part of the precious heritage of rock music.

    It is not unusual for a band to make fewer good tunes when becoming older, more reasonable and more sober. Not that the Stranglers ever became a bad band, but it is true that their most remembered and brilliant songs come from the early punk days. They continue, however, releasing albums and playing gigs that are quite good, despite several changes in the lineup, however, Burnel still remains.

    Perhaps it is because they always had a very rich musical background. “I’m not going to restrict my influences and write a punk song,” Burnel said on punk.77.

    This gave him and his bandmates enough stamina to write 16 albums to date. Their latest, “Suite XVI”, was called an “artistic upswing” by music magazine Mojo.

    The Stranglers, who previously played in Prague in February 2001, keep finding their way between aggressive rock music, catchy pop tunes and some new wave melancholy, fueled by their eclectic musical taste. They allow themselves to write an occasional country song, or to make their fastest track ever in 2006. One can see that having few boundaries and restrictions can pay off pretty nicely—the original bad boys are still admired by the young generation, and respected by their contemporaries. “Golden Brown” and “Skin Deep” are just too good to ignore, even when they are aged and wrinkly.

    autor: Jana Kománková, Czech Business Weekly
    1015