1015
EN CZ
HISTORIE - akce A – Z - PODROBNÉ INFORMACE
vše  A  B  C  D  E  F  G  H  I  J  K  L  M  N  O  P  R  S  T  V  W  Y  Z  
WYNTON MARSALIS

  • Rudolfinum
  • 05. 10. 2000 - začátek 20:00

    Vstupné: 0
  • Recenze / článek k akci
    Geniální jazzman školil mladé trumpetisty
    Když trumpetisti Vít Gregorovič a Jan Linda v úterý večer v sále Bohuslava Martinů stoupali na pódium, omdlévali.

    Před zaplněným, ztichlým sálem kolegů a profesorů z Akademie i konzervatoře jim bušící srdce málem vyskočilo z hrdla. V následujících minutách totiž měli své umění předvést jednomu z nejlepších světových trumpetistů končícího století, Wyntonu Marsalisovi, který je přijel navštívit. "Nikdo ze čtyř set muzikantů nechtěl kvůli trémě a strachu na pódium jít. Ani my ne, ale do smrti bychom si to vyčítali," svěřuje se Gregorovič. Ještě o den později se ze svého zážitku on i jeho kolega, oba studenti Pražské konzervatoře, nedokážou vzpamatovat. "Čišela z něho obrovská přirozenost. Dokázal navodit pohodu a zklidnit napětí," říká zasněně Gregorovič. Jan Linda horečně přikyvuje. "Bylo vidět, že hudbu miluje a neuvěřitelně se s ní baví. Například jednou rukou hrál na piano a druhou na trubku. Improvizace nebyla tak náročná, ale on podlehl kouzlu okamžiku a nechal se unést," vypráví Linda. "Také nám řekl, že bychom se při hraní měli sami sobě líbit v zrcadle. To znamená neksichtit se, hrát uvolněně a přirozeně," dodal sedmnáctiletý trumpetista. Osobní setkání s Marsalisem ho stejně jako Gregoroviče v touze hrát na trubku jen utvrdilo a posílilo. Kromě toho byly pro ně okamžiky strávené v jeho společnosti poučné. Marsalis například čtyřem trumpetistům, kteří se na pódium odvážili, radil: "Snažte se být osobností a jděte tvrdě za hudbou. Dynamika vašeho hraní musí lidi zvednout ze sedadel." Mladým adeptům také předvedl takzvaný minutový tichý tón, slyšitelný pouze s uchem těsně u nástroje. Tento cvik trénoval tři roky. Jeho úspěšné zvládnutí trumpetistu naučí dokonale ovládnout dýchání a najít správné postavení rtů. "Používal také řadu přirovnání. Například správné dýchání je pro něj mořskou vlnou přicházející na pláž," vzpomíná Linda. Oba muzikanty, kteří se hře na trubku věnují od sedmi, respektive osmi let, však především okouzlil Marsalisův cit pro hudbu a interpreta. "Po bedlivém poslechu dvacet vteřin přemýšlel a poté jednou větou řekl, jakého člověka má před sebou. A to dost výstižně," podotýká Gregorovič. Také Jiří Jaroněk, jejich profesor na konzervatoři, má pro Marsalise jen samý kompliment. "Odboural veškerá technická omezení. Jeho pocity okamžitě najdou odezvu v prstech a v barevné pestrosti tónů. Odhalil kouzlo hudby. Už se nemůžeme dočkat jeho pražských koncertů," říká Jaroněk.

    autor: Eduard Freisler, MF Dnes 6. 10. 2000
    Wynton Marsalis přesvědčil o univerzálnosti jazzu
    Americký skladatel a trumpetista Wynton Marsalis dokázal ve své zatím nejrozsáhlejší jazzové symfonii s názvem All Rise (Všichni povstaňte), kterou představil na dvou koncertech pražskému publiku, jak blízko k sobě dokáže mít jazz a klasika.

    Společně s Českou filharmonií řízenou Vladimírem Válkem, sedmdesátičlenným pěveckým sborem a jazzovým orchestrem Lincolnova střediska předvedli včera představení, které stírá hranice mezi hudebním styly.
    Každá z dvanácti skladeb Wyntona Marsalise měla vlastní specifický náboj a částečně i filozofický podtext. Jestliže kompozice nazvaná Zachovej nás vnesla počáteční bubnovou kanonádou do zaplněné Dvořákovy síně neklid, také texty zpívané Sborem Morgan State Univerzity hovořily o vnitřním neklidu a touze po bohu. V pastorálním duchu se nesla také biblická Hosana Pohlédni za obzor nebo lyrická píseň Jdi pomalu.
    Marsalis však i takto ponuře koncipované kompozice dokázal ve své symfonii odlehčit tím, čím se ve světě proslavil, tedy klasickým jazzem. Lze jenom obdivovat jeho odvahu, spojit například klasické houslové tóny s divokým sólem na saxofon, nebo pomalou basovou linku s výstupem na klavír á la Oscar Peterson. Jenom škoda, že právě těchto nečekaných, o to více ale působivých okamžiků nevložil Marsalis do své symfonie více. Místy jako by se trochu zalekl síly symfonického orchestru a ponechal mu až příliš dominantní postavení.
    Ke skladbám, které vzbudily jednoznačně největší ohlas, patřily ty, jež udržovaly po celou svou dobu klasický jazzový takt, skvěle doplňovaný smyčci filharmoniků. Při nich se posluchač dočkal i latinskoamerických rytmů, bluesových sól nebo úryvků inspirovaných zvukem dechových nástrojů australských domorodců. Marsalisův potenciál se pak nejvíce projevil v nabytých kompozicích ve stylu velkých neworleánských orchestrů, které skladatel posunul do modernější podoby, připomínající symfonie od Bernsteina nebo Gershwina.




    autor: Jakub Lederer, Slovo 6. 10. 2000
    Takový zdvořilý hudební summit
    Čeští posluchači mají během letošního podzimu luxusní výsadu:

    na vlastní smysly mohou zažít oba neoficiální "velké šéfy" amerického jazzu. Vizionář newyorské avantgardy John Zorn přijede na konci listopadu a tyto dny u nás tráví osobnost pokládaná za jeho protipól – muž ztělesňující oficiální obraz jazzu a připoutání k tradici, americký "státní jazzman" Wynton Marsalis. I "oficiální" jazz to sice rád horké, v symfonickém díle All Rise (podle pořadatelů Povstaňte všichni) ovšem Marsalis všechen odvaz učinil mládeži přístupným a ze skládačky bluesových inspirací udělal tak trochu výchovný koncert. Dvanáctidílná suita postupně probrala lidové popěvky, bubenické hot-session, neworleánský pohřeb, karibské inspirace, ploužák z tancovačky i spirituály a gospely. Setkávání se světem symfonického orchestru – a tedy historické linie evropské klasiky – probíhalo asi jako summit na nejvyšší úrovni: podle protokolu, s taktem, bezpečně a hygienicky. Špičkový trumpetista a cenný kapelník Marsalis se prochází starými formami, zachází s nimi tu výrazněji, tu všedněji, přičemž (snad záměrně) nesměřuje k vytýčení nového tvaru, konceptu, myšlenkového obsahu. Vyprávět o tom, že naše a vaše hudba jsou kamarádky, s tím by se v téhle době nemuselo chodit do Rudolfina. Marsalis také aranžuje mnohem lépe jazzový než klasický bigband: poutavé barevné odstíny jazzových dechů jsou tedy v celku skladby zaplaceny povědomými, málem filmovými barvami smyčců a orchestru. Jistěže jsou Copland a Bernstein autorovou tradicí – ale nedalo by se k tomu přihlásit nějak mužněji, samostatněji? Při hokejové metráži skladby (hrálo se s dvěma přestávkami) občas zachraňovala diváka jen skvostná vizáž černých sboristů a sboristek. Morgan State University Choir patřil i projevem k tomu nejsympatičtějšímu z večera: dirigent Vladimír Válek, zlehka tančící před svým pultíkem, mu sem tam poslal polibek. Bezvadně se prezentoval také sám Marsalis, dřepící nenápadně mezi muzikanty se svou charakteristickou trumpetou z matného plechu. I sólo (odpálené, drzé, suverénně špinavé – z hloubi jiné než sama skladba) si vystřihl jinde, než původně sám sobě předepsal. Mnozí v publiku ho poznali až při děkovačce. Wynton Marsalis bývá prohlašován (i sám sebou) za pokračovatele neworleánské tradice, tedy jazzu Armstrongova či Ellingtonova. Otázkou je, zda opravdovými pokračovateli nejsou spíš méně "vychovaní" muzikanti, jimž příliš mnoho piety a vědomí společenské služby nebrání zamést se svými kořeny po svém, teď a tady. Se zážitkem z Marsalisovy symfonie je to nakonec v mnohém podobné jako s Leningradskými kovboji, kteří v Praze hráli před týdnem. Kdo chtěl zažít jejich pověstný "blbý humor", dostalo se mu ho vrchovatě – se vším, co blbý humor znamená: včetně nudy, oplzlosti, arogance. Kdo šel do Rudolfina na velkou současnou americkou symfonii, slyšel přesně a právě ji. Od jedinečných jisker až po honosně prezentovanou banalitu, eklektičnost, odložení kritického pohledu, sentiment. Pochopitelně je skvělé, že pražští pořadatelé hledají ve světě události a spojují se s nimi. Marsalis je nyní v Praze počtvrté, jeho současná návštěva je nejrozsáhlejší a nejmedializovanější. Rudolfinská evropská premiéra byla hudbou-společenskou událostí. Bude-li časem následovat v rovině těchto velkých sponzorovaných událostí hudba-hudba, pak díky za All Rise.


    autor: Pavel Klusák, MF Dnes 7. 10. 2000
    1015