1015
EN CZ
HISTORIE - akce A – Z - PODROBNÉ INFORMACE
vše  A  B  C  D  E  F  G  H  I  J  K  L  M  N  O  P  R  S  T  V  W  Y  Z  
LAURIE ANDERSON
web headlinera

  • Kongresové centrum Praha
  • 14. 06. 2007 - začátek 20:00

    Mediální partneři
  • Radio Beat 95,3 FM

    Vstupné: v cenových kategoriích 1350, 1150, 950, 750, 550 a 200 Kč

    Předprodej
  • Ticketpro
  • Ticketportal

    Laurie Anderson je zásadní postavou multimediální rockové avantgardy.
    V New Yorku působící zpěvačka, houslistka, skladatelka, navíc ovládající řadu dalších nástrojů, původně studovala dějiny umění, pracovala jako herečka a výtvarnice.
    Na svých performancích kombinuje hudbu, řeč, pantomimu, film, výtvarné umění a diapozitivy. Hudebně je ovlivněna i minimalismem, jazzem a diskem.

    V květnu 1981 má první velký singlový hit s nahrávkou O´Superman. První samostatné album „Big Science“ (1982) bylo i relativně komerčně úspěšné, po něm však částečně ustupuje do pozadí. Album „Home Of The Brave“ (1986) obsahuje skladby Williama Borroughse, Billa Laswella a Nilea Rodgerse. Album „Bright Red“ (1994) produkoval Brian Eno. Anderson často píše pro film a v několika z nich i sama vystupovala.

    Málokdo by za habitem této drobné, rozcuchané, šarmantní a vtipné paní hledal největší hvězdu multimediálních spektáklů na newyorské a posléze světové scéně.
    Od doby, kdy v prostoru umělecké skupiny The Kitchen hledala hranice zvuku, uplynulo moře času. S novými projekty si Laurie dává na čas, umí se koncentrovat celá léta, než obnaží nějaký kousek v premiéře, která pak ale stojí za to. Její sedmihodinové dílo United States bylo kritiky označeno jako opera budoucnosti.
    Na zatím poslední studiové nahrávce nechala mnohdy pro ni klíčovou elektroniku a projektory v kůlně, a nový projekt postavila spíše na lidech a nástrojích. Výsledek pak napovídá, jaký že to je rozdíl mezi hysterickou nervozitou a tvůrčím neklidem. Hosté, jako např. kytarista Bill Frisell, bubeník Joey Baron, Minu Cineli nebo saxofonista Chris Speed, obstarávají atmosféru komorního jazzu, zatímco zvukoví experti Hall Willner a Van Dyke Parks aranžují desku do nezaměnitelné elegické, elegantně temné podoby.
    Tedy žádné multimediální scénické okouzlení klasikem obsese Melvillem, jako tomu bylo dva roky předtím v Songs And Stories Of Moby Dick. Laurie Anderson na svém zatím posledním albu nabízí skrze neuvěřitelně přitažlivou hudbu svůj pohled na osamocení, skepsi, ultimativní lidskou nepoučitelnost, zlo a to vše v temně krásných písních. A protagonistka, přes veškerou exkluzivitu své tvorby, není rukojmím a majetkem skupinek vrtošivých intelektuálů a snobských černokněžníků. Pro všechny, kteří toto dítě bolestného New Yorku (v minulosti žijící např. s Lou Reedem) doposud ignorovali, je album Life On A String skvělou příležitostí vstoupit do jeho záhadného a popovým molochem nevybrakovaného světa.

    Biography:

    Laurie Anderson (born Laura Phillips Anderson, on June 5, 1947, in Glen Ellyn, Illinois) is an American experimental performance artist and musician.

    Life and works
    Anderson was born in Glen Ellyn, Illinois. She attended Mills College in California, and eventually graduated from Barnard College magna cum laude and Phi Beta Kappa, studying art history. In 1972, she obtained an MFA in sculpture from Columbia University. Her first performance art piece -- a symphony played on automobile horns -- was performed in 1969. In the early 1970s, she worked as an art instructor, as an art critic for magazines such as Artforum, and illustrated children's books.

    She performed in New York through the 1970s. One of her most-cited performances, which she conducted in New York and other cities around the world, involved her playing violin while wearing ice skates and balancing on a block of ice; the performance ended only when the ice had melted away.

    Two early pieces, "New York Social Life" and "Time to Go," were included in the 1977 compilation New Music for Electronic and Recorded Media, along with works by Pauline Oliveros and others. Many of Anderson's earliest recordings remain unreleased, or were only issued in limited quantities, such as her first single, "It's Not the Bullet That Kills You (It's the Hole)". That song, along with "New York Social Life" and about a dozen others, were originally recorded for use in an art installation that consisted of a jukebox that played the different Anderson compositions.

    Photographs and descriptions of many of these early performances were included in Anderson's later retrospective book, Stories from the Nerve Bible.

    During the late 1970s, Anderson made a number of additional recordings which were released either privately or included on compilations of avant garde music, most notably releases by the Giorno Poetry Systems label run by New York poet John Giorno. In 1978, Anderson performed at The Nova Convention, a major conference involving many counter-culture figures and rising avant garde musical stars, including William S. Burroughs, Philip Glass, Frank Zappa, Timothy Leary, Malcolm Goldstein, John Cage and Allen Ginsberg.

    Anderson became widely known outside the art world in 1982 with the single "O Superman," originally released in a limited quantity by B. George's One Ten Records. "O Superman" reached number two on the national pop charts in Britain and the sudden influx of orders from the UK (prompted by British DJ John Peel playing the record) led to Anderson signing with the Warner Bros. label, which re-released the single.

    "O Superman" was part of a larger stage work entitled United States and was included on her following album, Big Science. Prior to the release of Big Science, Anderson returned to Giorno Poetry Systems to record the album, You're the Guy I Want to Share My Money With; Anderson recorded one side of the 2-LP set, with Burroughs and Giorno recording the rest. This was followed by the back-to-back releases of her album Mister Heartbreak and United States Live, a five-LP recording of her stage show.

    She next starred in and directed the 1986 concert film, Home of the Brave, and also composed the soundtracks for the Spalding Gray films Swimming to Cambodia and Monster in a Box. During this time she also contributed music to Robert Wilson's "Alcestis" at the American Repertory Theater in Cambridge MA. All of Anderson's albums from the 1980s sold very well despite being labeled "avant garde". She also hosted the PBS series Alive from Off-Center during this time, for which she produced the short film, What You Mean We?.

    Release of Anderson's first post-Home of the Brave album, 1989's Strange Angels, was delayed for more than a year in order for Anderson to take singing lessons. This was due to the album being more musically inclined (in terms of singing) than her previous works. Strange Angels was critically acclaimed, but fans were divided over whether they preferred the non-musical Anderson over the musical Anderson.

    Her varied career in the early 1990s included voice-acting in the animated film The Rugrats Movie. In 1994 she created a CD-ROM entitled Puppet Motel which was followed by Bright Red, co-produced by Brian Eno, and another spoken word album, The Ugly One with the Jewels.

    An interval of more than half a decade followed before her next album release. During this time, she wrote a supplemental article on the cultural character of New York City for the Encyclopadia Britannica.[1] and created a number of multimedia presentations, most notably one inspired by Moby Dick.

    One of the central themes in Anderson's work is exploring the effects of technology on human interrelationships and communication.

    The first new Laurie Anderson album in years, Life on a String, appeared in 2001, by which time she had moved from the main Warner Bros. label to its subsidiary, Nonesuch Records. Life on a String was a mixture of new works (including one song recalling the recent death of Anderson's father) and works from the Moby Dick presentation.

    Anderson, who rarely revisits older work (though themes and lyrics occasionally reappear) went on tour performing a selection of her best-known musical pieces in 2001. One of these performances was recorded in New York City only a week after the September 11, 2001 attacks, and included a performance of "O Superman". This concert was released in early 2002 as the double CD, Live in New York, which remains her most recent album release.

    In 2003, Anderson became NASA's first and so far only artist-in-residence, which inspired her most recent performance piece, The End of the Moon.

    Rumors emerged of a possible new album release in late 2004, but this turned out to be false as Anderson was possibly too busy mounting a succession of themed shows, as well as composing a piece for Expo 2005 in Japan.

    Anderson has collaborated with William Burroughs, Arto Lindsay, Ian Ritchie, Peter Gabriel, Perry Hoberman, David Sylvian, Jean Michel Jarre, Brian Eno, Nona Hendryx, Bobby McFerrin, Dave Stewart, Peter Laurence Gordon, Hector Zazou, and Lou Reed. She also worked with comedian Andy Kaufman in the late 1970s (with a romantic involvement hinted at in some of her spoken word performances about him).

    Since the later part of the 1990s Anderson has become romantically linked with Lou Reed, and the two have collaborated on a number of recordings together. Anderson contributed to "Call On Me" from Reed's collaborative project, The Raven, and on the tracks "Rouge" and "Rock Minuet" from Reed's, Ecstasy, and "Hang On To Your Emotions" from Reed's Set the Twilight Reeling; Lou Reed contributes to the tracks "In Our Sleep" from Laurie Anderson's Bright Red and "One Beautiful Evening" from Anderson's, Life on a String.

    On September 16, 2005, Laurie’s exhibition The Waters Reglitterized opened at the Sean Kelly Gallery in New York City. According to the press release by Sean Kelly [1], The Waters Reglitterized is a diary of dreams and their literal recreation as works of art. This work, created in the process of re-experiencing or re-working her dreams while awake, uses the language of dreams to investigate the dream itself. The resulting pieces include drawings, prints and high definition video. The installation ran until October 22, 2005. In 2006, she contributed a song to Plague Songs, a collection of songs related to the 10 Biblical plagues.

    Laurie Anderson narrated Ric Burns's Andy Warhol: The Documentary Film, which was first televised in September 2006 as part of the PBS American Masters series. Anderson also performed in Came So Far For Beauty the Leonard Cohen tribute event held in The Point Theatre, Dublin, Ireland on October 4 & 5 2006.


    Discography

    Albums

  • You're the Guy I Want to Share My Money With (1981) (with William S. Burroughs, John Giorno)
  • Big Science (1982)
  • Mister Heartbreak (1984)
  • United States Live (box set) (1984)
  • Home of the Brave (soundtrack album) (1986)
  • Strange Angels (1989), featuring Bobby McFerrin
  • Bright Red (1994)
  • The Ugly One with the Jewels (spoken word) (1995)
  • Talk Normal: The Laurie Anderson Anthology (2000)
  • Life on a String (2001)
  • Live in New York (2002)

    Singles
  • Superman (For Massenet) (1981)
  • Big Science (1981)
  • Sharkey's Day (1984)
  • Language is a Virus (1986)
  • Strange Angels (1989)
  • Babydoll (1989)
  • Beautiful Red Dress (1990)
  • In Our Sleep (1994)

    Anderson also recorded a number of limited-release singles in the late 1970s (many issued from the Holly Soloman Gallery), songs from which were included on a number of compilations, including Giorno Poetry Systems' The Nova Convention and You're the Guy I Want to Spend My Money With. Over the years she has also performed on recordings by other musicians such as Peter Gabriel, Lou Reed and Jean Michel Jarre. She also contributed lyrics to the Philip Glass album Songs for Liquid Days, portrayed Mary Todd Lincoln (wife of Abraham Lincoln) for a recording of the CIVIL warS: a tree is best measured when it is down by Philip Glass and Robert Wilson, and also contributed a spoken word piece to a tribute album in honor of John Cage.

    Music videos
    Formal music videos have been produced of:
  • Superman
  • Sharkey's Day
  • Language is a Virus (from Home of the Brave)
  • Beautiful Red Dress

    In addition, in lieu of making another music video for her Strange Angels album, Anderson taped a series of 1-2 minute "Personal Service Announcements" in which she spoke about issues such as the U.S. national debt and the arts scene. Some of the music used in these productions came from her soundtrack to Swimming to Cambodia.
    In some more addition, an animation has been made of her song "White Lily" from her album 'Home of the Brave.' That video is located at this site.

    Video release
    Laurie Anderson:
    Collected Videos (1990) contained her four music videos and several of the PSAs, plus excerpts from What You Mean We?, Home of the Brave, Empty Places, and her introductions to Alive from Off-Center.

    Videa:

    O´Superman


    Live Performance - 15. 07. 2006

  • LAURIE ANDERSON - Klik pro originální velikost

    LAURIE ANDERSON - Klik pro originální velikost
    Recenze / článek k akci
    Laurie Andersonová zvedla publikum ze židlí
    Americká multimediální umělkyně dokázala ve čtvrtek 14. června svým koncertním programem Homeland zvednout nadšené publikum z polstrovaných sedaček.

    Většinou bývá problém, když umělec začne fušovat do politiky. Ne snad proto, že samotné dílo pak nepřirozeně stárne, ale proto, že umělci mají tendenci komplikovaný a většinou neprůhledný svět politiky nemístně zjednodušovat na až pohádkově chápaný konflikt mezi dobrem a zlem.

    Od Laurie Anderson, pevně zakotvené v prostředí newyorské alternativy, se dalo v podstatě očekávat, že bude na současnou politickou situaci a proměny rodné země nějak reagovat. Je to samozřejmě její svaté právo, ale upřímně řečeno, posté slyšet, že Amerika či zejména její vládní garnitura vládne světu, je až trochu na obtíž.

    Možná ne zcela právem, ale přesto takový přístup přibližuje Laurie Andersonovou salónním levičákům a mondénním alternativcům, kteří Spojené státy ("Ameriku") metonymicky pojali jako zdroj všech neblahých tendencí globalizovaného světa a nechtějí se smířit s tím, že i lidé v Evropě si hamburgery v megalomanských obchodních centrech kupují svobodně a navíc evidentně rádi.

    Projekt Homeland, který otevírá poměrně působivý mytický obraz všudypřítomného nebe plného ptáků, inspirovaný Aristofanovou komedií, tak zbytečně trpí vyloženě přiblblými deklamacemi na téma, že válka je špatná, děti by neměly nosit zbraně a George Bush je novodobý Hitler, který za všechno může.

    Andersonová je naopak silná tam, kde glosuje z pozice pouličního pozorovatele a "běžného uživatele" veřejného prostoru, kde se dotýká mezilidské komunikace a situací, které zná (či známe) z první ruky (viz skladba Obrázky a věci anebo vlastně i Jenom odborník).

    Po hudební stránce byla Andersonová samozřejmě výtečná, čemuž nahrával i skvělý zvuk v sále. Úsporně pojatý doprovod její svébytné recitace tvořil více či méně zvýrazněné pozadí s několika do popředí vystrčenými mezihrami, nejpůsobivější v momentech, kdy živé muzikanty (basa, violoncello, klávesy, sama Andersonová obsluhovala laptop a hrála na housle) rytmicky podpořily elektronické samply.

    Že (nejen) Pražané své Andersonové rozumějí, ukázalo publikum při závěrečné děkovačce - ve stoje přivolalo umělkyni alespoň na jeden přídavek. A mohlo se jít domů.

    autor: Ondřej Váša, iDnes.cz
    Laurie Andersonová představila vznikající projekt Homeland
    Nechte mě vypálit město! vyzývá Laurie Andersonová ve svém novém koncertním programu Homeland, který ve čtvrtek představila v pražském Kongresovém centru.

    "Nechte mě upálit dítě, nechte mě střílet," vemlouvá se tiše v kolébavém rytmu, "vždyť jsem zlej chlap."

    Významná osobnost newyorské avantgardní scény, zpěvačka, houslistka, skladatelka, sochařka a performerka, jejíž světový úspěch odstartovalo před pětadvaceti lety album Big Science, v novém programu komentuje mocenskou politiku Spojených států a civilizaci ovládnou virtuální realitou. Také ale vypráví poetické příběhy o zrodu paměti, vzpomínkách na otce, strachu a pomíjivosti.

    Experimentátorka s elektronickými zvuky a novými médii v Česku vystoupila dvakrát, naposled před jedenácti lety. Novému projektu dotvářenému na koncertech, z něhož by příští rok měla vzejít deska, vtiskla kontemplativní náladu, ale zároveň se stále pohybuje ve své nejcharakterističtější poloze - ironii. Letmo a hravě se pozastaví nad všudypřítomnou reklamou - z billboardů nechá vystoupit obří dokonalé modely a jako bohy spodního prádla je pošle do ulic - a vzápětí začne vyprávět příběh o znepřátelených armádách verbujících stále mladší vojáky.

    "Je to válka dětí. A jestli se vám to nelíbí, můžete odejít, nebo držet hubu," konstatuje elektronicky zkresleným hlasem, který typicky doprovází elektrifikovanými houslemi. Multimediální umělkyně, jejíž vystoupení vznikají na pomezí avantgardní performance a popu, s ironií i hravostí kritizuje moc nových technologií jejich vlastním jazykem.

    Vizionářská bytost s dětskou fantazií
    Nová média sice vytvořila dnešní tvář západní civilizace.

    Nejvlastnější podobou šedesátileté Laurie Andersonové je stále ta zvláštní vizionářská bytost připomínající šílenou vědkyni s dětskou fantazií, která se objevila s prvním albem. S tehdejší působivostí se zjeví ve skladbě Obrázky a věci, kde strojovým, mužsky zbarveným hlasem líčí dnešní svět jako svým způsobem idylu, kdy "to všechno" teprve začalo: "všude byly obrázky, které začaly nahrazovat věci, všude byly obrazovky, ale ještě existovaly desky a telefonní budky."

    Jako osamělá pamětnice, která už roky vyplňuje všechna "tahle hlášení", tu kouzelně tlachá o bývalé profesi motivační řečnice, jejíž videokazety jsou k dostání v předsálí za rozumnou cenu, o svých nynějších samomluvách plných beznaděje i poslední písni, kterou na tomhle světě uslyší. Bude to "nasamplovaný zvuk trumpet, velmi pronikavý a zřetelný. Zvuk vítězství."

    autor: Eva Zajíčková, Právo
    Laurie Andersonová: Kapitalismus se splašil, utrácíme za válku
    Vrcholem její tvorby se v 80. letech stalo pětialbum United States I-IV.

    V devadesátých letech vystoupily do popředí její vypravěčské schopnosti, i když velkou roli hrály v jejích představeních i videoprojekce. Koncem devadesátých let zvolnila tempo své tvorby, nyní pracuje na desce Homeland, z níž představí ukázky i v Praze.

    Co budete v Praze hrát?
    Hudbu, která teprve vzniká, dosud jsme ji nenahráli. Program Homeland tvoří především písně, i když je tam pár vyprávěných příběhů. Každý večer je jiný, improvizujeme.

    Skládáte hudbu, píšete, kreslíte. Propojuje něco vaši tvorbu?
    Myslím, že všechno propojují příběhy. Tomu se věnuji a to ráda dělám. Naučila jsem se to, když jsem jako mladá umělkyně, sochařka, učila na večerní škole egyptskou architekturu. Problém byl, že jsem si nepamatovala žádný fakt o egyptské architektuře, koukala jsem na diapozitiv promítnutý na stěně a nic jsem si nemohla vybavit, tak jsem si všechno vymyslela a studenti si tyto příběhy zapisovali jako desatero.

    Nakonec jsem se rozhodla odejít ve chvíli, kdy by mě stejně vyhodili. Zjistila jsem, že historie nemá volnou formu, není to fikce, i když v určitém aspektu ano. Na celý svět se díváme přes filtry a jsou to tlusté filtry. Vždycky říkám, že je to můj pohled, ne že taková je situace.

    Pamatuji si váš velký projekt Unitd States I-IV., přinášející obraz Ameriky 80. let. Pokoušíte se nyní o něco podobného, jak by naznačoval název Homeland?
    Ano, snažím se zachytit některé změny, protože v posledních pěti letech se některé věci změnily tak výrazně, že je to až neuvěřitelné a v určitém aspektu i nerozpoznatelné. I když mnohé obrazy našeho života s moderní technikou jsou stále pravdivé, jen mnohem extrémnější.

    Svět je stále podobný tomu, jaký byl v době Irangate, kdy vznikla píseň O Superman z mého prvního alba. My Američané máme mnoho malých izolovaných válek, válku v Zálivu, boj s terorismem. Ale ona je to stále stejná válka, která trvá už čtyřicet let.

    Myslíte, že válka proti terorismu a válka v Iráku hodně změnily Spojené státy?
    Ano, v té nejprozaičtější formě, v tom, za co utrácíme. Peníze dáváme na válku, takže nezbývají na nic jiného, ani na výzkum rakoviny a na lékařskou péči. Kapitalismus se splašil. Řada soukromých společností má kontrakty na válku, takže už ani tak neválčí americká vláda jako americké společnosti, které zajišťují veškeré zdroje. Válka se privatizuje a velice se to komplikuje.

    Pociťujete vzhledem k zavádění nových protiteroristických zákonů tlak cenzury?
    Ne, cenzura už nepředstavuje velké téma. Nyní můžete říci cokoli. Podívejte se na internet. Je tam dětská pornografie a nikdo nezpívá, že by se to nemělo. Já ale neříkám, že svoboda na internetu je špatná, protože jsou tam i skvělé věci.

    Jak vnímáte vliv moderní techniky na společnost?
    Homeland přináší příběhy, které mají ukázat, jak žijí nejen lidi ve Spojených státech, ale i v jakékoli vysoce technologické zemi, kde jsou média základem.

    Právě jsem četla o patnáctileté dívce, která říkala: "Nemám zájem o soukromí. To není něco, co chce má generace, nechceme soukromí, celý můj život je online. Můj deník je online, moje účty jsou online, mé osobní dopisy jsou online i můj sex je online. Nechci soukromí." Až jsem vydechla. Technologie mění pravidla života. Přišla kultura médií.

    autor: Alex Švamberk, Novinky.cz
    Laurie Andersonová: Mnozí Američané nevědí, kde leží Irák
    Málokterý koncert bývá překládaný promítanými titulky: u vypravěčské seance Andersonové, jež před týdnem oslavila šedesátiny, je stejně důležitý obsah slov jako hypnotický rytmus jejího klidného, lehce ironického hlasu.

    Americká hudebnice a multimediální umělkyně Laurie Andersonová vystoupí dnes od 20 hodin v pražském Kongresovém centru se čtyřčlennou skupinou.

    HN: Přivážíte do Prahy nový program Homeland, Domovina. Ten název se podobá vašemu staršímu filmu Home of The Brave, Domov statečných. Proč vás tak zajímá domov?
    Vždycky jsem se snažila popsat, kde žijeme. Teď se Spojené státy čím dál víc mění v pouhou abstrakci. Půl života trávíme na netu, a tak se může stát, že vedeme válku za svou zemi a přitom pořádně nevíme, kde leží! Šedesát procent Američanů neví, ve kterém světadílu je Irák. A to s nimi válčíme! Další velkou abstrakcí je válka s terorem: neexistují hranice, které by jedny oddělovaly od druhých. Domovina se stává především zemí čísel. Pevné věci mizí, včetně těch nejběžnějších. Mizí prodejny s deskami: v New Yorku už žádné velké nezbyly. Zmizely telefonní budky. Jak by taky ne, když všichni stahujeme a voláme z mobilů.

    HN: A v téhle situaci připravujete dvě alba a DVD. Velká část publika si je patrně koupí jako soubory na síti. Je pro vás vůbec ještě podstatný pevný disk s obalem a designem?
    Nepochybně. Mám ráda věci, které můžu chytit do ruky: už proto, že velká část mého života má co do činění s abstrakcí.

    HN: V posledních letech jste uskutečnila řadu desetidenních pěších cest. Jak jste k nim došla od multimediálních show?
    Začalo to projektem, o který mě požádalo francouzské rádio: zvukovým deníkem. Celý rok jsem natáčela hudbu, zvuky a svůj komentář, každý den kousek. Nebyl to příběh jasného směru, v životě nikdy nevíte, co se vynoří za dalším rohem. Napadlo mě, že život je jako procházka. V Paříži čekali, že přijedu deník smixovat do studia. Byla jsem v Miláně a řekla si, že do Paříže dojdu, že to má souvislost. Zastavil mě ovšem jeden drobný problém: Alpy.

    HN: Nakonec jste podnikla pěší cestu po Francii.
    V té době mě hodně zajímala chůze a svoboda, jak ji definovali Francouzi. George W. Bush nedávno řekl, že zakladatelé USA, kteří psali první americkou ústavu, byli "lidé Boha a státu" (men of God and country). Řekla jsem si - počkat! To přece byli lidé, kteří chtěli stát a církev oddělit od sebe, osvícenci, kteří četli Diderota a Voltaira! Nepřeskočilo mu? A tím víc se mi chtělo podniknout svobodnou procházku k Francii, od které si svět vypůjčuje ideu svobody.
    Další problém v pořadí byl, že Francouzi nás Američany nesnášejí. Tak jsem s sebou vzala svou fenku Lollabelle: procházka s venčeným psem vypadá vždycky nevinněji. Vedla jsem psa od Paříže k Rimbaudovu rodišti, jedla bagety, nosila baret a ujišťovala lidi - my vaším městem jen procházíme, nechceme se tu usadit natrvalo!

    HN: Při pohledu na díla současných tvůrců se lidé ptávají, zda je to ještě umění. Pokládáte za umění svou sérii pěších putování?
    Nevím, jestli je to umění. Já tomu říkám chůze. Tu otázku si ale taky často kladu. Pro mě bylo důležité chvíli jen tak jít. Jednat chvíli bez orientace na výsledek.

    HN: Myslíte, že takový přístup, který se neupíná k výsledku, by mohl fungovat při řešení společenských problémů, anebo v politice?
    Nejsem umělkyně, která by navrhovala řešení veřejných problémů. Ráda je popisuji, pokud to dokážu. A nezakrývám, že o nich mluvím osobně a pod svérázným úhlem. Ale mohu říct, co mi vždycky přišlo velmi užitečné: když dokážete improvizovat. Zbavit se předem daných představ a pevných koncepcí, otevřít oči a zkusit trochu žít v přítomnosti. Jediné, co jsem za šedesát let života na téhle planetě poznala, je, že není dobré držet se příliš striktně pravidel. Po těch letech naprosto netuším, co je hudba a co je umění. Všechna pravidla, o nichž jsem se domnívala, že jsou nepřekročitelná, postupně odpadla. Přitom Američané jsou přímo posedlí hodnocením! Televizní show jako American Idol (americká verze pořadu Česko hledá SuperStar) vášnivě přiživují nutkání rozhodovat, kdo je nejlepší a kdo poslední. Nejsem si jistá, zda to v dnešní situaci něčemu pomáhá.

    HN: Co pro vás znamenala spolupráce na olympiádě v Aténách?
    Záhy jsem zjistila, že mě přizvali jako zručného technika, experta na multimediální show. Přesvědčovala jsem je: "Tady jsme v Řecku, kolébce věcí jako je filozofie a tragédie! Svět nepotřebuje další multimediální show, spíš vykřičte do světa, jak skvělé základy civilizace původně měla!"

    HN: V Česku se teď také vede diskuse o pořádání olympiády. Nastala peripetie, která připomíná vaše příběhy. Místo, kde by mohl stát olympijský stadion, je jednou z mála lokalit, na níž ještě žijí sysli. Vlastně stojíme před rozhodnutím, zda víc potřebujeme olympiádu, nebo sysly.
    Tak to vám přeji hodně zdaru při rozhodování! Nepředstírám, že je to jednoduchá otázka, protože na jednu stranu mají všichni rádi sport, ale zároveň všichni milují i malá hebká zvířata. Nemíním nikomu radit, ale myslím, že snáz najdete nové místo pro stadion než nové sysly.

    autor: Pavel Klusák, Respekt, Hospodářské noviny, iHNed.cz
    1015