1015
EN CZ
HISTORIE - akce A – Z - PODROBNÉ INFORMACE
vše  A  B  C  D  E  F  G  H  I  J  K  L  M  N  O  P  R  S  T  V  W  Y  Z  
PATTI SMITH
web headlinera

  • Divadlo Archa
  • 26. 08. 2005 - začátek 20:00

    Mediální partneři
  • Radio Beat 95,3 FM

    Vstupné: K stání za 880 Kč v síti Ticketportal, hromadně na tel.: 222 246 283 a online na

    Předprodej
  • Ticketportal

    Jako mnoho významných hudebníků začínala i Patti Smith v polovině sedmdesátých let v proslaveném newyorském klubu CBGB. S kapelou Patti Smith Group, ve které již od počátku působil Čech Ivan Král, natočila v roce 1975 první album "Horses". Kritikou i posluchači oslavovaní umělci následně nahráli další čtyři neméně kvalitní alba. Kapela však doplatila na svůj až příliš bouřlivý život provázený drogovými závislostmi a z toho plynoucími skandály. Patti skupinu v roce 1979 po vydání alba "Wave" rozpustila v podstatě na vrcholu slávy a stáhla se do ústrani, aby se věnovala rodinnému životu. S velkým nadšením fanoušci přijali koncem devadesátých let zprávu o jejím chystaném návratu na koncertní pódia. Tomu předcházelo vydání alba "Gone Again", na kterém potvrdila, že neztratila nic ze své živočišnosti ani sílu své výpovědi. O tom se mohli přesvědčit i návštěvníci, kteří viděli tehdejší strhující vystoupení v pražském Paláci kultury. Její srpnový koncert v Divadle Archa přichází rok po vydání zatím posledního, devátého studiového alba "Trampin´" (u nás v distribuci Sony BMG Music Entertainment). Album produkovala sama autorka, společně se členy kapely. Pod mix je podepsán Patrick McCarthy (R.E.M.) Je zároveň již čtvrtým albem, které Patti Smith nahrála s kapelou ve složení Lenny Kaye (kytara), Jay Dee Daugherty (bicí), Tony Shanahan (baskytara, klávesy) a Oliver Ray (kytara). V Praze se kapela představí ve stejném složení krom Olivera Raye – toho nahradí hvězdný Tom Verlaine, lídr newyorských The Television.
    Patti není jen legenda – její neklidná duše a stálé zanícení, zděděné po indiánských předcích ji nutí stále se vyjadřovat a zaujímat kategorické postoje k událostem našich dní. Velký Duch a světlo indiánských táborových ohňů jsou stále s ní. Zažít živočišnou energii jejího koncertu v prostoru Divadla Archa je příležitostí, která se nemusí opakovat.


    Aktuální CD Patti Smith - Trampin´ můžete koupit zde.



  • PATTI SMITH - Klik pro originální velikost
    Recenze / článek k akci
    Šamanka Smith byla v Praze jako doma

    Rockové emoce, zaujetí pro politická témata i bezprostřední komunikaci s publikem nabídla americká zpěvačka a básnířka Patti Smith, která v pátek vystoupila v pražském Divadle Archa.
    Bylo zcela vyprodáno. Lidé zpívali hit Because The Night a nadšeně reagovali snad na každou píseň devětapadesátileté energické dámy, která se v Česku cítila jako doma.
    Její známé skladby Rock N’Roll Nigger, People Have The Power nebo Dancing Barefoot zazněly s kytarovou razancí. Své nejslavnější období Patti Smith připomněla i v památné písni Gloria, která duněla jako nespoutaná zvuková bouře a v níž se muzikanti i zpěvačka nejvíce rozpálili.
    Třicet let staré skladby zpívala Patti Smith s nadhledem, neboť dávné časy divokého punku nelze vrátit. Ostatně ani v její současné kapele už nehrál kytarista Ivan Král, jehož uvedla, aniž by ho jmenovala, jako českého spoluautora Dancing Barefoot.
    Patti Smith zůstala angažovanou autorkou. V novém repertoáru, třeba ve skladbě Peaceable Kingdom z poslední desky Trampin’, zpívala o těžkém údělu dětí v Iráku či Afghánistánu. Dokázala své zaujetí přetavit do pomalejších folkrockových skladeb, jež v dvouhodinovém koncertu převažovaly.
    Patti Smith zůstala mistryní slova a uhrančivou deklamátorkou svých veršů. Díky tomu měl její koncert spoustu rozměrů včetně šansonového zpívání i politického aktivismu.
    Na rozdíl od globálních rockových matadorů, kteří na publikum zakřičí "Ahoj Praha!" a pak jedou dál, Patti Smith přesně věděla, v které zemi se nachází. Jednu z písní věnovala skupině The Plastic People Of The Universe, skladbu Ghost Dance přiřkla lidem, kteří v roce 1989 odstranili totalitu v Československu.
    Patti Smith se rozpovídala o svých pocitech z hlavního města. Líbila se jí historická budova Hlavního nádraží, na které přicestovala.
    V Americe prý takové bourají a zpěvačka ocenila, že nádražní palác neustoupil moderním chladným halám. Na druhou stranu pobaveně kritizovala špatně vybalancovanou postel ve "svém" hotelu, na které se prý špatně vyspala.
    Vše, čím Patti Smith získala publikum v sedmdesátých letech, platí i v novém století. Štíhlá magická žena umí spojit sílu slova s energií hudby tak, že se jejich účinek znásobí. Slovo šamanka je v souvislosti s Patti Smith opravdu na místě.

    autor: Vladimír Vlasák, MF Dnes
    Patti Smith oplývala mimořádnou přesvědčivostí

    Mimořádný zážitek nabídlo páteční pražské vystoupení americké zpěvačky a básnířky Patti Smith. Dvouhodinový koncert ve zcela vyprodaném divadle Archa gradoval od uměřeného folkrockového písničkářství až k divokému sonickému jamování v závěrečné Glorii, v níž se navzdory věku - její osmapadesát - dokázala se neuvěřitelně odvázat.

    Koncert byl dlouho laděn komorně, i když hned jako druhá zazněla rychlejší píseň Space Monkey z třetího alba Easter s době poplatnou jednoduchou linkou syntezátoru Lennyho Kaye. Magický Ghost Dance, v němž hrála na španělku, věnovala lidem, kteří v roce 1989 pomohli k pádu komunismu v Československu.

    Nechyběly ani velké hity Ask To Angels, Springstennova Becuase The Night a Dancing Barefoot, před níž řekla:"Zahrajeme vám písničku od jednoho vašeho krajana, kterou jsem spolu napsali." Ivana Krále však nejmenovala.

    Postupem času došlo i na politický materiál z posledního protiválečně laděného alba Trampling, před nímž upozornila, za osud dětí v Iráku, pásmu Gazy a v Afghánistánu a řekla, že je chyba, že lidé bojují, když by se mohli mít rádi. A v textech připomenula i rok 1968, smrt Malcolma X, Roberta Kennedyho a dalších, které zastřelili.

    Mnoho poloh
    Patti Smith nabídla mimořádně širokou škálu poloh od křehké lyrické až po vysoce expresivní nespoutanou a bojovnou, v níž uplatnila svůj kovový témbr. Představila se jako básnířka, když ze své knihy přečetla jednu báseň, i jako bojovná mírová aktivistka zoufale volající v písni Jubilee po svobodě. A ukázala, že je i strhující vypravěčkou - to když hovořila o tom, jak ji fascinuje budova hlavního nádraží, na které ve čtvrtek přijela, a že je dobře, že na rozdíl od USA jeho budova stojí a není stržena a nahrazena nějakou moderní odlidštěnou stavbou. Aby však těch ód nebylo moc, řekla, že hotel je sice luxusní, ale postel v něm je nakřivo, takže se jí špatně spalo, a doporučila všem, aby se vyhnuli pokoji 320.

    Obsah naplnil formu
    Byla to pestrost a mnohotvárnost v dnešní době na scéně populární hudby skutečně nevídaná. Koncert však ukázal, že i v zlaté éře rocku byla Patti Smith výjimečnou postavou. V jejím zpěvu byl patrný nejen rockový drive a vlivy folkového písničkářství, ale také tradice čtení poezie, při nichž beatnici zběsile chrlila slova a mnohdy si na místě pohrávala s textem. V hudbě se přitom nebála experimentovat s formou, patřila k prvním reprezentantkám nové vlny. Vystačila si s pár akordy a s minimalistickým repetitivním opakováním riffu, protože věděla, že v rocku je hlavní naléhavost sdělení. Hodně pracovala také se zvukem, včetně velmi značně zkreslené kytary, kdy se přibližovala až k v 70. letech ještě neexistujícímu noise.

    Koncert ukázal, že Patti Smith není postavou z rockového panteonu, nabízejí milou vzpomínku na zlaté časy, na přesvědčivosti nic neztratila, její vystoupení nepostrádalo sílu, hloubku ani energii a hlavně se jí stále daří dát formě platný obsah. Dalo se jí uvěřit každé slovo, protože si na nic nehrála, mluvila sama za sebe.

    autor: Alex Švamberk, Novinky.cz
    Patti Smith má vyprodáno

    Americká zpěvačka a básnířka Patti Smith, jedna z nejmagičtějších a nejméně vyzpytatelných hrdinek rocku, vystoupí dnes v pražském Divadle Archa. Doprovodí ji osvědčená kapela s kytaristy Lennym Kayem, Tomem Verlainem, bubeníkem Jayem Dee Daughertym abaskytaristou Tonym Shanahanem.
    Koncert je vyprodaný, ostatně Patti Smith má v Česku skvělé renomé, podpořené mnoha dávnými vazbami. V její první kapele hrál nejslavnější český rocker Ivan Král, který srodiči emigroval do Spojených států.
    Král, spoluautor jejího hitu Dancing Barefoot a dalších písní, viděl Patti Smith poprvé, když recitovala poezii v kostele na newyorském Manhattanu. Odříkávala básně, přitom trhala stránky a vyhazovala je do vzduchu. Už tehdy byla uhrančivou bytostí, která dostala publikum do transu.
    Svět ji poznal před 30 lety
    Později, když byla slavná, Patti Smith veřejně odsoudila věznění členů skupiny The Plastic People Of The Universe v bývalém Československu.
    Už v 70. letech měla české fanoušky, kteří sledovali její kariéru zpoza železné opony. A hudební publicista Jiří Černý hrál v tuzemsku nevydávané desky Patti Smith ve svých poslechových pořadech.
    Její první album Horses vyšlo před třiceti lety a dodnes se v anketách řadí k titulům, které změnily hudební svět. Přitom Patti Smith, která se narodila 30. prosince 1946 v Chicagu, chtěla být spíše malířkou.
    Její touha prosadit se ve světě umění přebila i mateřský instinkt. První dítě, které porodila v jedenadvaceti, dala zpěvačka k adopci.
    I na newyorské scéně, přeplněné talenty, Patti Smith vynikala razantním přednesem básní. "První předčítání jsem měla s kytaristou Lennym Kayem v roce 1971. Pak jsem zjistila, že básně, které byly rytmičtější, nutily můj hlas, aby zpíval," vysvětlovala Patti Smith.
    Postupně, krok za krokem, nejdřív jen sKayem apak s klavíristou Richardem Sohlem, začali básně zhudebňovat. Když přibrali Ivana Krále, který hrál na baskytaru i kytaru, abubeníka Jaye Dee Daughertyho, byla na světě kapela Patti Smith Group.
    Náhlý odchod, vítaný návrat
    Rocková hudba znásobila obrazotvornost i razanci básní Patti Smith, která se vkládala do písní celým tělem. Několika gesty řekla podle dobových kritik víc než jiné rockové hvězdy celými koncerty.
    Její písně byly spíše temné a otevřené, hnané často na doraz. Třeba desetiminutová skladba Birdland je monologem syna vracejícího se z otcova pohřbu.
    Patti Smith přispěla k tomu, že vznikl punk jako výraz nespoutanosti i vzdoru. Takovou osobnost nemohly gramofonové firmy přehlédnout. A štíhlá zpěvačka s protáhlou indiánskou tváří, která se ráda oblékala do mužských šatů, si vymohla naprostou uměleckou svobodu.
    Hitparádové úspěchy čtyř legendárních alb ji posunuly z undergroundu do pozice mezinárodní hvězdy, na kterou chodily desetitisíce fandů. Nezastavil ji ani pád z pódia ve floridské Tampě, při kterém si pochroumala páteř. V roce 1978 se dostala s písní Because The Night na páté místo britské hitparády. Byla na vrcholu.
    Ovšem Patti Smith, která stále přeletovala mezi několika muži, konečně našla toho pravého, jenž rozhodl o jejím dalším osudu. Fred "Sonic" Smith býval členem detroitské kapely MC5.
    Podobně jako kdysi odložila dítě kvůli kariéře, zpěvačka náhle dala stranou kariéru kvůli plánované rodině. V létě 1979 zavolala kapele, se kterou odehrála velký koncert v Bologni, že končí.
    Přivedla na svět syna Jacksona Frederika a dceru Jesse Paris, žila vústraní a až v roce 1988 o sobě dala vědět albem Dream Of Life. Mezitím odmítala nabídky na koncerty, ale publikum na ni nedokázalo zapomenout. K jejímu návratu přispěla nečekaná smrt Freda Smithe (1994), krátce nato podlehl mrtvici její bratr Todd.
    Před deseti lety se Patti Smith vrátila do víru koncertního života a vydala další čtyři alba. V Praze se představila v červenci 1996, dnes bude v Česku koncertovat potřetí.

    autor: Vladimír Vlasák, MF Dnes
    Patti Smith: Netoužím být celebritou

    Americká básnířka a muzikantka Patti Smith zdá se s postupujícími lety nestárne. Její poslední deska Trampin' z minulého roku je stejně uhrančivá, jako alba ze 70. let, stejně tak její živé vystupování, jak předvedla na pátečním pražském koncertu.

    Během třiceti let o vás vyšlo nespočet článků, knih, dokonce i teoretických esejů, stala jste se regulérní ikonou. Nedávno jste také byla vyznamenána francouzským Řádem umění a literatury. Nemáte tak trochu pocit, jako kdyby vám už během vašeho života postavili pomník?
    (smích) O tom zrovna moc nepřemýšlím, i když mne ta medaile moc těší. Vždyť řeším ty samé problémy, jako každý jiný – mám své dobré i špatné dny, starám se o děti, peru, vařím... Sama sebe vnímám prostě jako pracanta. Jsem samozřejmě ráda, že lidé oceňují mou práci, ale rozhodně netoužím být celebritou. Prostě dělám svou práci. Každý den.
    Vaši oficiální webovou stránku otevírá reprodukce obrazu Williama Blakea, na poslední desce Trampin' je rovněž skladba My Blakean Year. Můžete specifikovat, čím vás inspiroval?
    Máma mi jako malé dala jeho Zpěvy nevinnosti a zkušenosti, z velké části věnované právě dětem. Jak jsem vyrůstala, začala na mne jeho tvorba působit na mnoha jiných rovinách. Jednak už tím, že je jeho poezie krásná, hlavně na mne ale zapůsobila snaha o spojení slova a obrazu, o což se pokouším ve svých kresbách.
    To nejkrásnější a nejvíce inspirativní na Williamu Blakeovi je však to, že už jako dítě začal mít vize, a tuto svou schopnost či otevřenost nikdy neztratil. Celý jeho život byl naplněn prací, přitom však žil v chudobě. Opravdového úspěchu se nedočkal, lidé ho přezírali, přesto stále dělal svou práci. Ještě na smrtelné posteli maloval svou ženu, snažil se dokončit ilustrace Danteho. Proto ho obdivuji.
    V písni My Blakean Year se snažím sama sobě připomenout, že i když prožívám špatné období – a já jsem si hodně špatné období prožila – musím se jako William Blake držet svých vizí, své role umělce a prostě nepřestávat dělat svou práci.
    Jako umělec jste skutečně velmi pracovitá – kromě hudby píšete poezii i prózu, fotografujete... Původně jste však údajně chtěla být malířkou. Věnujete se vůbec nějak systematicky malbě?
    Teď na to nebylo moc času, ale doufám, že v budoucích pár letech se budu moci méně věnovat rock'n'rollu a více malbě. Stále však hodně fotografuji. Využívám vždy takového média, které zrovna potřebuji, které mi v tu danou chvíli nejvíce sedne. V nedávné době pro mne bylo podstatné vyjadřovat se vizuálně, zvolila jsem tedy polaroid. Na turné není možné malovat ani kreslit, můžu si ale vyjít a koukat po architektuře, dělat fotky a pokračovat v procvičování mého vizuálního slovníku.
    Jakým způsobem vlastně volíte formu svého vyjádření?
    Forma si volí mně. Občas ráno vstanu a už mám v hlavě báseň, kterou jen zbývá napsat. O pár hodin později mne zas osloví něco, co si musím vyfotografovat. Faktem je, že především píšu, každý den, ať už pár stránek, odstavec nebo jen pár vět. Vrhnu se ale po čemkoli, co mne osloví. Proto u sebe vždy nosím zápisník nebo foťák, abych – když vidím něco, co by byl pěkný záběr – abych jej získala. Dnes jsem kupříkladu fotila budovu pražské Opery.
    Někdy je to jako... jako nějaké příjemné břemeno. Nejsem ten typ, který by musel každý den něco udělat, který by se musel nutit. Spíše mne neustále cosi žene, něco, co nemůžu úplně kontrolovat. A když to neudělám, tak jako kdyby to ve mně čekalo a chtělo to ven. Připadám si někdy jako dravec naruby. Nepotřebuju jíst, ale naopak vypustit energii ven.
    Že by múzy?
    Přesně tak. Protože když ke mně múza promlouvá, a já jí nevěnuji pozornost, tak se pěkně naštve (smích) Já tohle vlastně dělala celý život. Co si pamatuji, tak jsem psala básničky, psala povídky, malovala anebo skládala písničky... Je to jako volání, něco, co nemohu odmítnout – jako když se někdo rozhodne být knězem, protože slyší volání Boha. Někdy to s sebou nese velkou zodpovědnost, ale i tak to mám ráda.
    Na vaší stránce se rovněž zmiňujete o H. P. Lovecraftovi, se kterým prý sdílíte nespokojenost s moderním stylem života.
    To je takový občasník, který obměňuji každých pár dní, akorát že co jsem na turné, nemám na to čas. Stačí, že má někdo narozeniny anebo výročí úmrtí, jako tomu bylo v případě Lovecrafta, a já něco napíšu. Může to být Proust, Genet, klidně i moje máma (smích)
    Zmínila jste francouzské spisovatele Marcela Prousta a Jeana Geneta, které obdivoval i váš přítel William Burroughs. Mezi lidmi, ze kterých čerpáte inspiraci, jste svého času překvapivě jmenovala i rumunského sochaře Constantina Brancusiho. Kde se v americké básnířce bere fascinace evropskou literaturou, potažmo kulturou obecně?
    Většina velkých básníků nebo spisovatelů přece pochází z Evropy. My jsme samozřejmě měli Walta Whitmana, Allena Ginsberga, Williama Burroughse anebo Jacksona Pollocka, Amerika stejně tak světové kultuře darovala jazz a rock'n'roll, ale já se skutečně zajímám spíše o evropské autory. O Hermanna Brocha, Thomase Manna, Hermanna Hesseho, nemluvě o francouzských spisovatelích. Stejně tak mne fascinuje evropská architektura a vůbec cosi jako evropská forma jako taková.
    Naše země je mladá – vlastně nic nemáme, žádné kostely ze 14. století, nic. Evropský pohled na svět vyrůstá z nějakého dědiství, tradice, důležité je i to, že v Evropě násilně zahynulo spousty lidí. Amerika se světových válek účastnila, ale nezažili jsme je na vlastní půdě, nevíme nic o devastaci, o citových i duševních vichřicích, které se Evropou prohnaly, jejichž výsledkem je jiný typ krásy a melancholie, kterou Amerika nezná.
    Abychom se vrátili k Lovecraftovi – skutečně s ním sdílíte nespokojenost s moderním způsobem života?
    Technologie se v Americe vyvíjí dost rychle, a ta nespokojenost vychází právě z té rychlosti. Díky technologiím mizí ze světa spousta krásy. Lovecraft tohle nenáviděl. Miloval 19. století, jeho melancholii i eleganci. Pro mne se stačí podívat, jak se změnil New York. Z kdysi tak krásného a otevřeného města se stalo jedno velké obchodní středisko, zavírají mimochodem hudební klub CBGB. Město ztratilo svou energii.
    Jak vlastně vnímáte pravděpodobný konec klubu CBGB, kde jste v polovině 70. let začínala?
    Je to smutné. Není mi ale líto jen CBGB, ale celé oblasti. Měla jsem ráda všechny ty týpky, co postávali po ulicích a po nocích rozžíhali ohně, panovala tam velmi zajímavá atmosféra. CBGB bylo samozřejmě důležité místo – Tom Verlain, který se mnou teď opět hraje a který působil v kapele Television, byl vůbec první, kdo tam hrál, moje kapela záhy následovala. Před Ramones, před všemi ostatními. Čili pro mne je ten klub i osobně důležitý, mnohem důležitější však byla energie, kterou pomohl uvolnit, to, že byl rodištěm nových myšlenek. A v NEw Yourku bohužel žádné podobné místo už dlouhou dobu není.
    Ono se říká, že město je mrtvé ve chvíli, když už nikoho neinspiruje k vytváření uměleckých děl.
    Je to tragédie, ale děje se to i s ostatními velkými městy. Život je v nich odsunován na předměstí, ale tak to přece být nemá! Na předměstích neexistuje taková svoboda jako v opravdovém městě, lidé jsou na předměstích přece jen více usedlejší. Do města pak proudí davy yuppíků, kteří si chtějí pořídit jinak nedostupný, zcela sterilní bejvák. Město ale má být pro lidi, musí se v něm dát žít! Město má být trochu špinavé, má být trochu nebezpečné, vzrušující. Město má sloužit lidem, kteří se o něco snaží, umělcům, lidem s novými myšlenkami. Nikoli turistům.
    Vy jste velmi sentimentální.
    To zas až tak sentimentální nebylo, i když mám sklony k tomu být velmi sentimentální – ostatně můj bratr je mrtvý, můj manžel je mrtvý, mí rodiče jsou mrtví... Spousta přátel zemřelo na AIDS, nebo se předávkovalo drogami. To jsou věci, kvůli kterým mohu být sentimentální, ale v tom, co jsem říkala, žádný stesk nebyl. Jen se mi nelíbí, kam to všechno spěje. A to vůbec nemluvím o životním prostředí.
    Mladí lidé čím dál víc začínají budovat svoji identitu na základě toho, co vlastní – co mají, co nosí. Podle toho se navzájem soudí, nikoli podle inteligence, kreativity, imaginace, myšlenek, charakteru. Vidím to všude, ať už jsem v Japonsku, Evropě, nebo Americe. Jsem tak překvapená, jakým směrem se to ubírá... Já se narodila po druhé světové válce – rodiče a spousta dalších lidí tehdy chtělo lepší svět, mít hezké věci, pěkný dům.
    Má generace se proti tomu ale bouřila. Nepotřebovali jsme věci, chtěli jsme naopak růst duchovně, rozvíjet svou kreativitu. Během času jsme ale na svoje ideály zapomněli, a nová generace na ně zapomněla úplně. Stali jsme se materialistickými. Další generace navíc najednou neměly nic a nikoho, kdo by jim ukázal cestu. Tak hledí k Americe a nechávají ze sebe vyrábět konzumenty. Nás si nikdo jako mladé generace nevšímal, protože jsme neměli prachy, takže jsme si žili po svém. Jej... dává to nějaký smysl? No, v mý zemi rozhodně jo.
    Vy vážně působíte, jako kdybyste byla z nové doby zklamaná. Jak vy se vlastně díváte na novou generaci amerických kapel, která zřetelně čerpá z tzv. newyorské nové vlny?
    Vždycky záleží na tom, co s nějakým odkazem nebo tradicí vyvedete. Já taky čerpala z Williama Blakea. Prostě záleží na tom, jestli nějakou inspiraci využijete tvorbě nebo zneužijete k budování kariéry. Jakýkoliv styl nemá bez myšlenek žádný smysl. Za každou vlnou je vždycky nějaká energie dané doby, jméno není důležité. Když jsem byla mladší, taky jsem neměla ráda, když mě nějak škatulkovali. Nejsem žádná ženská zpěvačka, jsem pracant. Mně už dávali tolik jmen... Bývala jsem beatnickou umělkyní, rockovou umělkyní, punkovou umělkyní... Teď jsem stará umělkyně (smích)
    Mám trochu pocit, že svoji vlastní generaci chápete trochu jako nepochopenou. Mýlím se?
    I když jsem vyrůstala v 60. letech, jsem spíš umělec 70. let. Má generace zažila spoustu bolesti – zavraždění J. F. Kennedyho, Martina Luthera Kinga, Malcolma X... Zažili jsme smrt Jima Morrisona, Johna Lennona, Jimiho Hendrixe. Moje generace se postupně vyčerpala, unavila. Osobně jsem měla obavu, aby odkaz 60. let nepřišel nazmar, zapomene se, namísto abychom na něj navázali. Proto jsem sama začala hrát. Já vlastně nikdy nechtěla být rockerkou, chtěla jsem být spíše malířkou nebo básnířkou, ale cítila jsem, že se musím nějak zapojit. A protože mluvím jen anglicky, tak se rock'n'roll jevil coby universální jazyk, prostřednictvím kterého lze oslovit celý svět.
    Já vlastně nebyla žádný velký zpěvák, vždyť ani neumím pořádně hrát, zvládnu sotva pár akordů, ale snažila jsem se... Chtěla jsem prostřednictvím rock'n'rollu něco sdělit, uvolnit energii, která by inspirovala další. Jenže se to pak celé zvrtlo... V 60. to byla válka ve Vietnamu, která burcovala lidi, protože v ní zemřelo tolik mladých kluků a nikdo do ní pochopitelně nechtěl. Mám pocit, že dnes už nic nikoho neburcuje, že schází cosi jako silná kulturní fronta.
    Jediná cesta, jak něco změnit a jak vzburcovat lidi, je pokusit se takovou kulturní frontu oživit. Ne že bych si myslela, že mám nějaký velký vliv – jsem už v letech, navíc v Americe moc desek neprodávám, ani mé desky nehrají. Pořád ale dělám svou práci, jako William Blake. Protože i když nemohu změnit věci teď, možná že za nějaký čas to nějaký dopad mít bude. Protože někdo musí neustále připomínat, jaké máme jako lidé možnosti, jakou můžeme získat a uvolnit sílu. Proto pokračuji ve své práci.

    autor: Ondřej Váša, iDnes
    1015