1015
EN CZ
HISTORIE - akce A – Z - PODROBNÉ INFORMACE
vše  A  B  C  D  E  F  G  H  I  J  K  L  M  N  O  P  R  S  T  V  W  Y  Z  
YES - 35th Anniversary Tour
web headlinera

  • Sazka Arena
  • 08. 06. 2004 - začátek 20:00

    Vstupné: 700,- / 950,- / 1.600,-

    Předprodej
  • Sazka Ticket
  • YES - 35th Anniversary Tour - Klik pro originální velikost
    Recenze / článek k akci
    Art rock ve skvělé formě
    SKUPINA YES HRÁLA V PRAZE

    Styly rocku první poloviny 70. let mají u nás řadu věrných fanoušků. V úterý to potvrdil koncert britské skupiny Yes v Sazka Areně. Jejich vystoupení sice nevyvolalo takový zájem jako nedávné miniturné Jethro Tull, ale i tak se tu sešlo na tři a půl tisíce posluchačů.
    Yes v klasické sestavě i s navrátivším se varhaníkem Rickem Wakemanem je odměnili dvě a půl hodiny dlouhým programem, jehož jádro tvořila tvorba ze 70. let. V první polovině večera se drželi svého typického pojetí, které je doslova modelovým vzorem art rocku.
    Hráli dlouhé, několikadílné skladby (I ve Seen All Good People, Roundabout, Yours In No Disgrace), postavené na propracované harmonii, bohatých aranžmá a instrumentálních kvalitách hráčů. Ovšem právě tento přístup vedl do slepé uličky, protože se vytratila pro rock tak důležitá prvotní energie.
    V akustickém bloku se ukázalo, čím je tvorba Yes výjimečná. Z prostých aranžmá postrádajících typický pompézní zvuk bylo zřejmé, že základ skladeb tvoří nápadité písničky, které skupina dále rozvíjí. I když většinou dává přednost rozšířené artrockové formě, Long Distance Roundaround v rytmu boogie přesvědčil, že záběr souboru je mnohem širší. Kdyby Yes více vsadili na akustické verze s pianem a akustickými kytarami, mohl být koncert skutečně výjimečnou událostí. Takto jen představil art rock v jeho vrcholné formě. Není ale divu, že po závěrečném nepísničkovém Ritualu, jenž vrcholil magickým společným bubnováním, se diváci halasně dožadovali přídavků.
    Vystoupení Yes však bylo výjimečné i z dalších důvodů. Působivou scénu navrhl výtvarník obalů desek Roger Dean. Šlo však také o první rockový koncert v Sazka Areně. Ukázalo se, že hokejový svatostánek je navržen dobře, zvuk byl dobrý, čistší než v T-Mobile Areně.
    Zato organizace vázla. Koncert začal o půlhodiny později, protože návštěvníci se nemohli dostat dovnitř. Před bezpečnostními rámy se tvořily dlouhé fronty. Pořadatelé ale nezvládli situaci ani v sále. Nevěděli si rady s diváky, kteří chtěli během koncertu stát. Z uličky mezi sedadly je vytlačovala skupina pořadatelů. Pak pro jistotu, jako v dobách, kdy se muselo na koncertech povinně sedět, ke každému, kdo vstal, přiběhl jeden z pořadatelů, a poslal ho zpátky na místo, i když se postavil k mantinelu, kde nikomu nevadil.
    To trvalo až do té doby, než zpěvák Ian Anderson sestoupil z pódia mezi diváky, kde odzpíval celou skladbu. To už na židlích nikdo nikoho neudržel.

    autor: Alex Švamberk, Právo 10.6.2004
    Hudební krajiny Yes ožily v Sazka Areně
    Britská kapela Yes, která koncertovala v úterý v Sazka Areně, nabídla rock jako představení, při kterém se tajil dech.

    Hudba, čistě a dynamicky nazvučená, se proměňovala a dramaticky gradovala tak, že připomínala příběh. Nic víc by nebylo třeba. Kulisy, které vytvořil tradiční spolupracovník Yes výtvarník Roger Dean, jen dokreslovaly styl. Byly to nafukovací objekty, jakési šikmé věže a ruce, trčící ze země, a nad pódiem se jako stříška vznášela maketa mořské lastury či hvězdice.
    Je to trochu paradoxní. Yes, kdysi zadumaní, lyričtí dinosauři rocku, přežili i leckteré punkové rivaly, kteří bytostně nesnášeli nadpozemské, hymnické kompozice. Dnešní Yes jsou vlastně kmeti, kteří už nemají nic jiného než hudbu, prověřenou pětatřiceti lety kariéry. Retrospektivní program tomu odpovídal. Odvíjel se od melodicky chytlavých, malebných skladeb Going For The One z roku 1977 nebo I ve Seen All Good People (1971) k úspornějšímu akustickému bloku. Rick Wakeman odešel od hradby nástrojů k obyčejným klávesám, bubeník Alan White sestoupil z podstavce k menší soupravě. Pětice Yes se sesedla těsněji k sobě. Hudba tímto zjednodušením ztratila trochu pompy, ale opět obstála. Drželo ji zdravé písničkářské jádro skladeb Roundabout či tanečně odpíchnuté Owner Of A Lonely Heart, hitu roku 1983.
    Sóloval hlavně kytarista Steve Howe, klávesový mág Wakeman na sebe na rozdíl od loňského koncertu méně strhával pozornost. Hlas Jona Andersona zůstal stejně perlivý, tenký a zvonivý jako na klasických deskách Yes. Zpěvák dokonce zašel mezi lidi a v závěru koncertu zvedl všechny ze sedaček písní Rhythm Of Love.
    Po vystoupení Paula McCartneyho to byl další charizmatický koncert, navíc Sazka Arena obstála jako výtečný hudební chrám.

    autor: Vladimír Vlasák, MFDnes 10.6.2004
    1015