1015
EN CZ
HISTORIE - historie akcí - PODROBNÉ INFORMACE
vše  2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001 2000 1999 1998 1997 1996 1995 1994 1993 1992 1991 1990
LOU REED
web headlinera

  • Kongresové centrum Praha
  • 17. 03. 2006 - začátek 20:00

    Mediální partneři
  • Radio Beat 95,3 FM

    Vstupné: 1300, 1200, 1040, 840 a 710 Kč

    Předprodej
  • Ticketpro
  • Ticketportal

    Jestli někdo ztělesňuje newyorský underground, pak je to jedině Lou Reed. Byl u všeho důležitého, co se na scéně undergroundového hnutí odehrálo. Založil Velvet Underground a na své sólové dráze zůstal věrný svým kořenům. V jeho textech se objevují provokativní náměty jako volný sex, užívání drog, dekadence, travestitismus nebo sebevražedné deprese. Rock & roll vnímá jako prostor pro realizaci svých literárních záměrů, ve kterých dominují drsné a neučesané texty. Pro svou nekompromisní hrdost a obnažený realismus je často citován jako jeden s inspirátorů punku.

    Během své dráhy natočil 32 alb. Mezi ta neslavnější patří Transformer (1972), Coney Island Baby (1976), The Blue Mask (1982), Songs for Drela (1990) nebo American Poet (2001).

    Je znám i svou politickou angažovaností a v Čechách přátelstvím s prezidentem Václavem Havlem.

    Jeho návštěva bude ve znamení starších i nejstarších písní. Udělá tak radost všem, kteří považují jeho první nahrávky za to nejlepší. Na přímé přání umělce se koncert uskuteční v sále na sezení a my spolu s ním věříme, že to přispěje k mimořádnému koncertnímu zážitku všech jeho fanoušků.

    Lou Reed (vocal, guitar) přijede s kapelou ve složení :
    Tony Smith – drums
    Mike Rathke – guitar
    Fernando Saunders – bass


    Lou patří mezi umělce, jimž čas neubírá nic na síle a jeho lety prověřené písně jsou dnes pravými klenoty. Koncertoval u nás naposledy před dlouhými šesti lety a jeho početní domácí příznivci se tedy mohou začít těšit.



    2CD Lou Reed - NYC Man - The Ultimate Collection 1967 - 2003 můžete koupit zde.


  • LOU REED - Klik pro originální velikost
    Recenze / článek k akci
    Lou Reed rozjel svůj stroj nevšedním směrem
    Lou Reed patří k největším hudebním chameleonům a člověk ho může vidět několikrát a pokaždé má pocit, že naslouchá jiné osobě.

    Jednou je to málem newyorský folkař, jindy provokatér, případně tříakordový předchůdce punku či tvůrce elektronických vazeb a hluků.

    Reedovo páteční pražské vystoupení bylo jiné než usedlé, písničkářsky laděné losangeleské show, které nedávno vyšlo na deskách pod názvem Animal Serenade.

    Reed více potlačil svou písničkářskou tvář a vsadil na delší mezihry, postavené na opakovaných minimalistických figurách, které tak jako v dobách Velvet Underground působily dojmem, že nejtěžší na nich je rozjetý stroj zastavit.

    "Dante elektrický kytary," jak si občas říkal, tentokrát nezůstal jen u doprovodu a občas se blýskl svéráznými sóly. Reed byl tentokrát dobře naložen a určitě nevypadal na svých čtyřiašedesát.

    Měl výbornou kapelu s hráčem na elektrické cosi, co znělo mezi cellem a kontrabasem. Vedle něj na sebe upozorňoval Reedův dlouholetý spolupracovník, baskytarista, violista a příležitostný soulový zpěvák Fernando Saunders.

    Všem zřetelně vyhovoval sál pouze k sezení, protože ve chvílích, kdy epické příběhy z New Yorku a meditace o temných stránkách života doprovázeli violoncellista a Saunders s elektrickou violou, nebyla jejich hudba daleko od toho, co ve vážné hudbě provozuje například Kronos Quartet.

    V základní části koncertu, kde hrál Reed většinou své nejserióznější skladby, spravedlivě vynikla Day John Kennedy Died. Na klasické hity Sweet Jane, Walk On The Wild Side a Dirty Boulevard přišel čas až v přídavku. V poslední zmíněné skladbě pobavil sebe i publikum tím, že si nemohl vzpomenout, jak začíná.

    autor: Josef Vlček, MF Dnes
    Lou Reed - Kongresové centrum - Praha
    Skoro ve všech informacích, které se před dalším pražským vystoupením o Lou Reedovi objevily, se operovalo tím, že je to ten, který ztělesňuje vše o newyorském podzemí.

    Zapomeňte na to - je to blbost, říkám já. Ne, že by to neplatilo, ale tak před třiceti lety. Jasně, jeho začátky a účast ve Velvet Underground mu už nikdo neodpáře, jenomže současnost je taková, že Lou Reed je nejen alternativní rocker par excellence, ale zároveň i hitmaker, který nejen vysype z rukávu geniální melodii téměř kdykoliv se mu zamane, ale k tomu se zatraceně dobře pohybuje ve vlnách showbusinessu. A co víc, je to silná osobnost, která narozdíl od spousty mladých chlapců se sebou těmi vlnami nenechává smýkat. A nesemlelo ho to ani za těch neuvěřitelných čtyřicet let co se pohybuje po pódiích. Dělá si co chce a ostatní to prostě v jednom případě respektují, v druhém jednoduše žerou a třetím se ho snaží napodobit. A do gruntovního undergroundového a ekonomicky živořícího hudebníka má dnes opravdu hodně daleko. Zdaleka nejen u nás má davy nadšených obdivovatelů a sami sobě si poctivě na prstech spočítejte, kolik znáte jeho kolegů, za jejichž vstupenky jsou fanoušci ochotni utrácet podobné sumy, a to opakovaně? Zkrátka jen tou legendou to asi nebude.

    Do někdejšího Paláce kultury na něj i tentokrát zabrousila řada lidí, kteří by se tomu místu jinak nejspíš raději vyhnuli. Naposledy jsem tu byl před pár lety a rovnou říkám, že mi uniklo, v čem že vlastně spočívala ona medializovaná rekonstrukce. Je tam stále stejně hnusně a neútulno, prostě jako před lety. Ovšem hned zkraje nutno říct, že to přesto rozhodně stálo za to. Reed totiž není z těch, kteří více či méně dobře přeinterpretují skladby z desek, každý jeho koncert je událostí, často zcela specifickou, a bylo tomu tak i tentokrát.

    Stejně jako před několika lety v Lucerně, i tentokrát se vše obešlo bez předkapely. Ostatně taky proč, když koncert s přídavky i tak trval dvě hodiny? Začalo se krátce před půl devátou, kdy se Lou s kapelou objevil za mohutného aplausu na pódiu. Vedle v posledních letech stabilní doprovodné trojky se spolu s ním překvapivě objevila i mohutná postava kontrabasisty Roba Wassermana, který ho doprovázel už před lety, a jinak má za sebou spolupráci i třeba s Tomem Waitsem. Fernando Saunders tak často mohl odkládat svou baskytaru, a využívat na trojnožce umístěný nástroj, u kterého si doteď nejsem jistý, šlo-li vlastně o elektrické cello či kontrabas. S baterií efektů na zemi je to ostatně jedno.

    Brutálně přebuzenými basovými tóny koncert odstartoval skladbou "Paranoia Of Key Of E", která přesně ukázala, co bude v dalších desítkách minut následovat. Začala jako tradiční, úderná rocková klasika s kytarovým riffem takřka jak od Stones, aby se postupně proměnila v apokalypticky zkreslené kytarové noise běsnění. Ihned poté zasedl kytarista Mike Rathke na chvíli ke klávesám a kapela vystřihla melodicky vstřícnou "Sword Of Damocles". A v podobném duchu střídání nálad, kantilénových ploch i výbuchů rockové energie se nesl prakticky celý večer. Reed zpíval i šeptal, nezúčastněně deklamoval, hrozivě drtil slova mezi zuby i vztekle ze sebe chrlil jejich přívaly, aby se vzápětí proměnil v hodného, byť vizuálně věkem i životosprávou poněkud opotřebovaného strýčka, rozdávajícího přátelskou atmosféru. Kapela medově ukapávala, bigbítově odsekávala i podporovala svého bosse vygradovanými vlnami hluku. Často se sólovalo a improvizovalo - moment, kdy se Rob a v jakési plexisklové kukani ukrytý bubeník Tony "Thunder" Smith rozjeli v "Rock Minuet" do několikaminutového rytmického dialogu, během něhož ostatní na chvíli ztichli, patřil k jednomu z nejlepších momentů večera.

    I když šuškanda hlásila, že na aktuálním turné se hrají spíše starší skladby, kdo čekal Velvety, musel být zákonitě zklamán. Mistr jen výjimečně vytáhl známější kusy, spíše nahrával skalním znalcům. V "Tell It To Your Heart" nastala ukázková situace, čím se Reedovy živelné koncerty odlišují od často sice podobně dobře odehraných, ale zároveň i mnohdy akademicky chladných vystoupení některých kolegů. Lou uprostřed skladby přestal hrát a začal ladit. Kapela hrála dál a leader po chvíli kývnul na basistu Fernanda, cosi mu zašeptal, a dotyčný za něj poté jednu či dvě sloky bravurně odzpíval. Reed nevzrušeně doladil a opět se ke všem za bouřlivých reakcí publika připojil. Vše si vynahradil ve "Why Do You Talk?", kde jeho stříbrný telecaster do jízdy dvou kontrabasů předvedl sólo ústící v takovou noiseovou stěnu, že by mu ji mnozí mladíci mohli závidět. V závěrečné baladické "Who Am I?" už mnozí z diváků neodolali a i v malém prostoru pod pódiem se rozpoutal energicky skákající kotel.

    Teprve až v po dlouhém vytleskávání zařazeném přídavku došlo na notorickou klasiku "Sweet Jane" a "Walk On The Wild Side". Kapela i přesto, že se jednalo o poslední koncert turné a únava by tedy byla na místě, si i tyhle letité a stokrát omleté kousky evidentně užívala. A o tom, že Lou má své Pražany rád, po další pauze jasně přesvědčil i druhý přídavek v podobě "Dirty Blvd.", což prý se podle znalců nestalo už hezky dlouho. Jestli se podle toho, že jdete na koncert se špatnou náladou, znechuceni dotírajícími nemocemi a nic neočekávající v domnění, že vás tady už nic nemůže překvapit, abyste odcházeli zcela nadšeni a zcela převálcováni pozná, že to byl výjimečný zážitek, pak jsem absolvoval jeden z koncertů tohoto roku.

    autor: Tonda Kocábek, Musiczone.cz
    Ztracená léta s Lou Reedem
    Jen co byla ohlášená Tour 2006, začlo se proslýchat, že na program se dostanou vesměs staré věci.

    Transformera snad čekal málokdo, ale že Lou sáhne po nejsmutnějších písničkách vůbec. Šlo snad o poslední koncert "divného psa", který měla Praha možnost zažít?

    "A hlavně se dobře vyspi na pátek", řekl Kryštof místo Good bye před vchodem Hlavního nádraží. Zrovna jsme společně shlédli Velvet Redux: Live MCMXCIII (1993) v podzemí Slovanského Domu. Odpovím neurčitým úsměvem, před sebou zneklidňující obraz další bezesné noci, ruce vrazím do kapes jako by to pomohlo ovládnout chuť chovat se bez rozmyslu.
    Píše se rok 1993 a já se opravdu chovám bez rozmyslu. Útěk z domova, konečná Paříž. 10 ztřeštěných dnů za 20 francouzských franků... je teplo a školní rok a zdá se mi, že by mě svět nějak mohl pochopit. Mí rodiče však dostanou skvostný nápad a nechají mi vystavit "papír na hlavu". Samozřejmě, čemu jinému by šlo lehce uvnitř systému uvěřit. Znova se potvrzuje, že drama člověka začíná dramatem jeho rodičů...

    "A hlavně se dobře vyspi na pátek", říká to opravdu znova? Už zase ponechávám myšlenky bez dozoru. Jak dlouho bude trvat, než vyčerpám znovu všechny jejich zásoby, než začnu hladovět, ploužit se vystrašeně městem? Uběhne noc a den, zbývá ještě jeden, ale můj život už není víc než jednosměrnou ulicí.

    "Prosím, vystupujte vpravo... vyběhni po schodech... dej se podél... čekáme v kavárně..." Copak jde porozumět tak jasným pokynům, když proměnlivost duše dosáhla nejvyšších obrátek?

    O Kongresovém centru nejde říct nic jiného, než že stojí v cestě. Jeho vnitřek simuluje blízkost, ve skutečnosti však vytváří odstup. Podivná psychohra, do které nás svým přáním uvrhl Lou. Říkají, že poslední léta tak tomu je, koncertní sály upravené k sezení, prý to víc odpovídá jeho věku a repertoáru, který hraje... Mě tato odpověď neuspokojuje. Spíš cítím, jak se nás snaží ovládnout, když týdny před koncertem bojujeme s nelibostí, bojem se stáváme prázdnější a nespokojenější, není divu, že nemůžeme spát.

    Je 20 minut po 20 hodině a Paranoia Key of E zní jako by se Lou chtěl nechat odsoudit k zapomnění. Je vidět, že mu není dobře, odpolední procházka na Hradě zřejmě neprospěla. Rozmrzele odehraje nejhorší verzi Sword Of Damocles, zrovna té, kterou jsme se ve zkušebně na periferii naučili jako první. Dokonale tak indikuje, ze které desky pochází. Magic and Loss...

    Působí jako hrozba, všichni víme, že jednat opatrně je zcela na místě, rozhlížím se kolem - tady přece nenajde nepřítele, proč nehraje instinktivně? Schází mu přístup k vlastním pocitům? Nemám zdání, kam tohle vede.

    K dalším ztrátám však naštěstí už nepřichází. The Day John Kennedy Died nakonec patří k nejlepším toho večera, stejně jasně září i polozapomenutá Gassed & Stoked.

    ...sedím na střeše, je pět ráno, asi jsem nemohl spát a vidím to vířící světlo z minulého tejdne, možná bych tě měl probudit, ale mohlo by to zmizet, nikdy nevíš, co vidíš, když se díváš na oblohu...

    Po koncertě se shodneme, že právě v tomto okamžiku se odněkud zjeví náznak proměny. Refrén Tell It To Your Heart zpívá Fernardo, ať je to tím nebo ne, Lou se zřetelně začíná bavit. Následující Rock Minuet se sólem Roba Wassermanna na kontrabas a Tonyho na bicí je vůbec poslední time-out, který si Lou toho večera dovolí vzít.

    Hlavně si teď ale nepředstavujte nic z toho, co se píše v editorialech všech možných velvetovských stránek ("Hluk, chaos, peníze, kamenné tváře, parties, drogy, světla, dlouhý dny a ještě delší noci, podivní lidi, střepy, rock´n´roll, unuděné tváře, mirror balls, vampové, prášky na bolení hlavy, krasný lidi a Velvety...") Jde jen o vzájemnou náklonnost. Ztěží se ubránit.

    Why Do You Talk zní přesně tak, jak by zněla, kdyby Neil Armstrong znovu přistál na Měsíci. Když potom přijde v My House, na "obraz básnika ve vánku", kanadské husy opravdu letí nad korunami stromů... Live a na živo ji slyším úplně poprvé, stejně jako My Red Joystick a Street Hassle I.

    (Víte, o čem mluvím? - Neměla by nikdy končit, alespoň ne dřív, než vyjde slunce… A i když končí vzápětí, bude někdo z vás ten večer něčeho litovat?)

    Setlist jsme znali zpaměti už předem, 12 písniček a jedna jako encore... Pomalu se poddávám smutku. Zbývají jen dvě: Who Am I a Mystic Child. Dojde však jen na první.

    Teď vás chvíli nechám. Vychutnejte si obnovený pocit nevinnosti. Standing ovations.

    A taky to, co následuje. Protože "některý lidi chodí rádi tancovat" na návrat do plyše už nikdo po zaslechnutí prvního taktu Sweet Jane nepomyslel.
    Walk On The Wild Side zbavuje zábran úplně všechny, i ty z horních pater.
    A jen tak mezi námi, Tomáši, Dirty Blvd., byla na přání.
    Pro všechny naposled a jasnou řečí: "...až napočítám do tří, doufám, že zmizím a odletím, odletím pryč..."

    Band:
    Lou Reed: guitar & vocals; Mike Rathke: guitar; Fernando Saunders: bass; Tony "Thunder" Smith: drums, Rob Wasserman, double bass

    autor: Anticoro, Freemusic.cz
    Lou Reed se dočkal ovací ve stoje
    Takřka symbolicky vystoupil v Praze týden po koncertu Johna Calea další člen legendárních Velvet Undergdound, kytarista a zpěvák Lou Reed. V pátek se se svou skupinou představil v Kongres. centru a diváky jeho show nadchla tak, že mu aplaudovali ve stoje.

    Také Lou Reed připomínal, jak se psala rocková historie. I on zařadil píseň z repertoáru mateřských "velvetů" - pro přídavek si vybral Sweet Jane. A přestože koncert otevřela Paranoia Key Of E ze stále posledního písňového alba Ecstasy z roku 2000, návraty do hlubší minulosti nechyběly. V přídavku zazněla ještě Walk On The Wild Side ze slavné druhé desky Transformer i Dirty Boulevard z alba příznačně nazvaného New York. V repertoáru nechyběl ani Street Hassle, či politický The Day John Kennedy Died.

    Dojem podtrhly vynikající výkony všech zúčastněných. Reeda doprovází skvělá doprovodná kapela tvořená kytaristou Mikem Rathem, baskytaristou Fernandem Saundersem a bubeníkem Tonym Smithem. Spolupracují už přes deset let, takže jsou skvěle sehraní a výtečně znají repertoár, což jim umožňuje si s písněmi pohrávat a až jazzově rozvíjet jejich témata.

    V jednom z vrcholných okamžiků bubeník s baskytaristou vložili do písně kratičkou swingovou mezihru, po níž se zase vrátili k typickému pojetí a nechali skladbu pomalu vygradovat na jediném akordu, což je pro Reeda typické už od dob "velvetů". Reed sám svým zpěvem zdůraznil naléhavost, protože nezůstával jen u obvyklého polomluveného projevu, ale v pravou chvíli dokázal přidat na expresivitě.

    Dojem podtrhl zvuk, jemuž Reed v posledních deseti letech věnuje velkou pozornost. Baskytaru zdvojil elektrický kontrabas, takže chmurné hloubky v úplném úvodu Paranoie doslova vibrovaly a vyvolávaly strach.

    Lou Reed potvrdil své kvality, jeho výkon byl takřka bezchybný, což také obecenstvo ocenilo. Na rozdíl od Johna Calea všal ničím nepřekvapil, už nehledá, drží se pojetí, k němuž za léta dospěl. Páteční vystoupení se pojetím příliš nelišilo od jeho prvního pražského v roce 1996. Přitom už v sedmdesátých letech bylo pro Reeda typické, že vygradované živé verze písní byly mnohem delší studiové snímky. Opakování téhož přístupu však trochu setřelo rozdíly a zbavilo koncert rockové energii, což jasně ukázal v kontrastním přídavku. Krátké písně zapůsobily jako teplý jarní vánek po dlouhé zimě. Škoda, že jimi neprošpikoval celý repertoár, neboť rock potřebuje především drive.

    autor: Alex Švamberk, Novinky.cz
    Rock'n'rollový zásah do srdce bolševiků
    Lou Reedovi aplaudoval stojící a místy i slušně poskakující sál, pulsoval neskutečnou energií.

    Hned zkraje bych rád poznamenal, že pořádat rockový koncert - koncert jedné z nejvýznamnějších a nejinspirativnější osobnosti rockové historie, v Kongresovém centru mi připadá nejen nevhodné, ale dokonce i trochu "úchylné". Nějak mi to nepasuje dohromady - Lou Reed, člen legendárních The Velvet Underground, zakladatel newyorkského undergroundu, nekonvenční rockový umělec, blízký přítel The Plastic People Of The Universe a odporné auditorium postavené v 80. letech k účelu sjezdu komunistické strany. Zdi nasáklé totalitou, komunistickým režimem, to vše na vás čeká na každém rohu, na každé sedačce, v každém popelníku, ke kterému si před koncertem zajdete zakouřit. Máte tam přijít, usadit se do vypolstrované sedačky a čekat, co na vás tento mimořádný muzikant vybalí. Lou Reed si to údajně vynutil - koncert před sedícím publikem. Možná se do tohoto prostoru pustil, proto že když tam před lety zahrál ještě s legendárními Velvety, tak se dle pamětníků jednalo o jedinečný zážitek.

    Začátek vystoupení byl naplánován na osmou hodinu večerní. Krátce před tím se již sál velice slušně plnil. Pamětníci, vyžilí rockeři, hudební publicisté, mladí punkáči, davy kultury chtivých jedinců a ti ostatní, kterých byla většina - takové publikum se na Lou Reeda vypravilo tentokrát, v roce 2006. Ve smutné době, kdy se skuteční umělci, až na výjimky ocitají poněkud v ústraní. O Lou Reedovi jako člověku a jeho charakterových vlastnostech již byly popsány stohy papírů, tak se mi zdá zbytečné, se o tom nějak zvlášť rozepisovat. Přesto od člověka, vlastně rockové hvězdy, která bývá charakterizována slovy nafoukaná hvězda, arogantní egoista či zlomyslný bastard, bych čekal něco jiného, než že své naprosto poctivé vystoupení začne už dvacet minut po plánovaném začátku.

    O úvod koncertu se postarala skladba "Paranoia Key Of E", po níž Lou Reed poprvé za večer vyzval do bolševických křesel pohodlně usazené publikum k bouřlivému aplausu. Naprosto v klidu hrající kapela, dirigovaná uvolněným Reedem, který jistě překousl i skutečnost, že se koncertu nezúčastnil jeho kamarád Václav Havel, kvůli premiéře své ženy Dagmar v Divadle na Vinohradech, chrlila jeden hit za druhým, které prokládala méně známými skladbami, ale jak je také možno u umělce kalibru Lou Reeda rozlišit, co u něj je, nebo není považováno za známou píseň, že? Jedním z největších kladů byl až k úplné dokonalosti vybroušený zvuk. Lou Reed chvílemi působil jemně, jako by šeptajíc prosil o pomoc či o slitování, aby melancholické okamžiky vzápětí střídal přesně cílený řev nespoutaného rockera. Zákládající člen The Velvet Underground tentokrát do Prahy přijel s klasickou rockovou kapelou - jedním kytaristou, výtečně zpívajícím basákem, v podivném skleníku skrytým bubeníkem, sám mistr vše ovládal nejen svým přesně identifikovatelným a osobitým vokálem, ale také údernou, jakoby z garáže znějící drsně špinavou, přitom však jasně melodickou kytarou.

    Všem přítomným se tajil dech především při poselstvím nasáklé skladbě "The Day John Kennedy Died", v těchto okamžicích se dala atmosféra v sále doslova krájet. Z počátku chladné publikum Lou Reeda a spol. odměňovalo potleskem po každé odehrané skladbě, ale s přibývajícím časem také čím dál živelnější atmosférou. Závěr koncertu, kdy již Lou Reedovi aplaudoval stojící a místy i slušně poskakující sál, pulsoval neskutečnou energií a rockovou atmosférou, která dokázala zbourat to vše spjaté s minulostí tohoto auditoria. Byl to bezesporu vydařený koncert, kterému opravdu nebylo co vytknout - snad jen ten prostor. Po přídavkové klasice "Dirty Blvd" se Lou rozloučil se slovy "See You Again..." Budeme se těšit.

    autor: Benjamin Slavík, Musicserver.cz
    Děda vaří kytarou aneb Nestárnoucí kluk z New Yorku
    17. března vystoupil v Kongresovém centru před poloprázdným sálem otec amerického undergroundového rocku Lou Reed. Následoval tak svého kolegu a spolušamana Johna Calea.

    Pokud nazvu Lou Reeda jedním z nemnoha otců české undergroundové kultury, myslím,že nikdo nebude protestovat. Zatímco na koncertech Johna Calea se sešla celá rocková podzemní smetánka, v poloprázdném Kongresovém sále pražského Kongresového centra byla spousta „dětí“, co jim lístky snad koupili rodiče. Pár rodičů se však také našlo.

    Ačkoli koncert začal vzhledem k prázdnému prostoru připomínajícího velrybí břicho z horrorových snů trochu rozpačitě a Lou Reed po první písní Paranoia zařval do tmy: Are you here? nakonec nenechal nikoho na pochybách, že si dokáže poradit s jakoukoli nepřízní situace. Nezaměnitelný hlas, nezaměnitelný sound, kytara kterou každý pozná. Koncertní provedení skladeb, které posloucháme z nahrávek je věrné tomu, co známe.

    Troufám si tvrdit, že Rock minuet z alba Extasy a zvláště verš:
    In euphoria drug in euphoria heat
    you could dance to the rock minuet,
    který až minimalisticky sugestivně do ticha opakoval, dostal diváky válející se v kongresových křeslech definitivně do varu.

    Lou Reed je králem rockových balad, vyprávění a lyrických písní. Jeho recitace za doprovodu stále opakujících se hudebních motivů je většinou zpovědí o životě, sociální patologii. Texty jsou důležitější než hudba. Ta je vlastně pořád stejná, kdo ji má rád, rád ji slyší, a tak celé představení vnímá spíše jako melodram. Postava Lou Reeda je narozdíl od hudby naprosto nezaměnitelná. Kytarou se pouze doprovází, aby dodal slovům a básním na důrazu. Občas ji nechá zaznít samotnou, a náhle se z toho stane na pár minut kytarový recitál nejtvrdšího zrna.

    Tentokrát si s sebou přivezl i skvělého bubeníka, kterému pokynem ruky dal dlouhotrvající čas na exhibici, při které bubeník zlomil mnoho paliček.
    Kytara, i když stále stejná a jednoduchá je nakonec to, co si divák z koncertu nejvíc pamatuje.

    Lou Reed je narozdíl od Johna Calea, kterého jsme přivítali v Čechách minulý týden, kluk z ulice. Jeho hudba není zdaleka tak rafinovaná, promyšlená, zato syrovější, punková odkazující k hard rocku. Blíží se motorkářům jako nikdo.

    Život ho nešetřil, ani on jím nešetřil. Ale zdá se, že stále dál nekompromisně žije. V jeho textech najdeme velkoměstskou špínu, odpadky, krysy, iluzi úspěchu, romantiku páchnoucích zákoutí i život na dně. Lou Reed vystupuje jako hraniční, akcentovaná osobnost, která přežije všechno, i sám sebe. Ve své tvorbě dokáže využít všech zážitků. Zpracovává je se soucitem silné osobnosti.

    Lou Reed něžný zabiják, drsný romantik, pečuje svými písněmi o lidi procházející stejnou bolestí jako on. Několikrát už ji má za sebou.
    Vypráví o životě nepřehlédnutelným hlasem. Třeba o tom, jak není příliš romantické sledovat blízké umírat na rakovinu, o deliriu z předávkování nebo o tom, jak se z manželské bezvýchodnosti vrháme do ještě větší destrukce.

    Lou Reed je neúnavná legenda, řeklo by se skoro čítankový autor. Máme právo říci, že vedle něj to ti mladí prostě neumějí tak rozbalit jako on.

    Rebelující mladík experimentátor po třicítce se proplazil krizí středního věku po kolenou až k věku mudrců a dostává se do šamanského stádia především věrností stylu. Experiment, který se utužuje a stává se nezaměnitelnou pevnou strukturou.

    Nemění se, je stejný jako skála.

    Po přídavcích: Sweet Jane, Walk On The Wild Side a Fly away jsem stejně měla pocit, že je toho málo. A tak mne moc hezky překvapilo, že v noci po koncertě na ČT 2 dávali pořad o kapelách devadesátých let, kde kromě jiného, zpíval tehdy mladičký Honza Macháček jako frontman kapely Velvet Underground Revival Venus in Furth. Lepší kulturní kontext jsem si nemohla přát.

    autor: Anna Irmanovová, Musicweb.cz
    Lou Reed v Praze zakončí turné
    Týden po Johnu Caleovi přijíždí do Prahy další člen Velvet Underground, jejich nejznámější člen, kytarista a zpěvák Lou Reed. V pražském Kongresovém centru v pátek zakončí turné, které zahájil v průběhu zimní olympiády 23. února v Turíně.

    Do Prahy se vrací po roce. Loni tu ovšem nehrál, pouze se účastnil po boku Václava Havla Scénického rozhovoru na jevišti Švandova divadla. Za Havlem přijel do Prahy už v roce 1990, aby s ním udělal rozhovor pro hudební časopis Rolling Stone. V hlavím městě vystoupil Reed naposledy v roce 2001.

    Lou Reed na koncertech hraje průřez tvorbou z celé své kariéry, v posledních třech letech totiž nenatočil novou desku. Posledním studiovým albem zůstává variace na Poeova Havrana The Raven z roku 2003, která vychází ze stejnojmenné scénické podoby režírované Robertem Wilsonem.

    Lou Reed ovšem má kam sáhnout, patří ke klíčovým postavám světa rockové hudby. Stačí vzpomenout písně I´m Waiting For The Man, All Tomorrow´s Parties, Walk On The Wild Side, New York nebo Perfect Day či Vicious. Klíčová jsou alba s Velvet Underground, na nichž se výrazně podepsal autorsky.

    V sedmdesátých letech natočil další milníky, stále svěží a silnými písněmi nabitá alba Trasformer, Berlin, či Rock´n ´Roll Heart, na které navázaly v dalších dekádách o něco smutnější a mně dravé desky The Blue Mask, New York, Magic and Loss a Ecstasy z roku 2000, které stále zůstává poslední písňovou deskou Reeda.

    Bytostný písničkář a suchý kronikář newyorského dění však neskončil jen u hudby. Před turné se Reed věnoval dokončení své druhé knihy fotografií, nazvané příznačně Lou Reed´s New York. Jeho snímky vystavovaly letos dvě galerie v New Yorku a jedna v Berlíně.

    Během své kariéry se vracel i ke spolupráci se svými bývalými partnery, spolu s John Calem natočil v roce 1990 umělecký nekrolog Andyho Warhola Songs For Drella. O tři roky později se dokonce Velveti znovu sešli, aby odehráli několik koncertů, jeden z nich i v Praze. Záznam z pařížského vyšel letos na DVD. Firma Sanctuary, u níž Reed vydává, se v poslední době zaměřuje právě na uvádějí koncertních DVD mapujících Reedovu kariéru.

    autor: Novinky.cz
    Lou Reed přiváží písně běsů i naděje
    Kytarista a zpěvák Lou Reed, legenda newyorského undergroundu, vystoupí 17. března v pražském Kongresovém centru.

    Stejně jako v devadesátých letech, kdy Lou Reed Česko často navštěvoval, zazpívá písně z temné strany světa.

    Zamračený Lou Reed (1942) chce dělat rock’n’roll na úrovni Dostojevského Bratří Karamazovových. Přináší příběhy lidí, kteří si podřezali žíly, dramata feťáků, lehkých holek, ale také balady o životě a vzkříšení, do kterých se promítla jeho osobní zkušenost. Když už si měl vzít cizí látku jako silnou inspiraci, sáhl na albu The Raven po tvorbě Edgara Alana Poea.

    „V rock’n’rollu existuje jen pár základních akordů a já se je po celé roky snažím správně vybrnkat. Jenomže problém není v těch akordech; je v tom, kam až hudbu můžete svým hlasem, svou představivostí a svými city posunout,“ řekl Lou Reed v roce 1982. Tohoto přístupu se stále drží, možná proto zůstává jeho muzika při zemi ve své strohosti a snaze hledat co nejpřesnější vyjádření.

    Lou Reed má za sebou několik vrcholných momentů. Zprvu, v šedesátých letech, se společně s Johnem Calem věnovali kapele The Velvet Underground. Její hypnotický rock přispěl k zrození zdejší skupiny The Plastic People Of The Universe, pronásledované totalitním režimem. Reedova neklidná kytara či písně „Velvetů“ pomáhaly bořit železnou oponu. Na to je Lou Reed pyšný stejně jako na přátelství s Václavem Havlem, které se datuje od jeho první návštěvy Prahy v roce 1990.

    To už měl Lou Reed za sebou sérii sólových alb, z nichž tituly Transformer (1972) či Berlin (1973) patří mezi klasiku. Písně Walk On The Wild Side nebo Satellite Of Love vynesly newyorského rockera a básníka až do hitparád, příznivce melodií zastrašilo jeho destruktivní, lomozné dvojalbum Metal Machine Music z roku 1975. Koncem 80. let se Lou Reed vyhoupl na svůj nový umělecký vrchol s deskou New York, která ve čtrnácti písních popsala vše, co považuje v životě za děsivé i krásné. S Johnem Calem pak oživili spolupráci na albu Songs From Drella (1990), věnovaném výtvarníkovi Andymu Warholovi, spolutvůrci The Velvet Underground.

    V devadesátých letech se Lou Reed cítil v Česku jako doma, ať už na koncertě s nakrátko oživenými Velvet Underground, nebo během sólových koncertů. Stejně jako v květnu 2000, kdy hrál v pražské Lucerně, budou Reeda 17. března doprovázet kytarista Mike Rathke, bubeník Tony Smith a baskytarista Fernando Saunders

    autor: Vladimír Vlasák, MF Dnes
    1015