1015
EN CZ
HISTORIE - historie akcí - PODROBNÉ INFORMACE
vše  2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001 2000 1999 1998 1997 1996 1995 1994 1993 1992 1991
JOHN CALE and BAND - blackAcetate Tour 2006
web headlinera

  • Divadlo Archa
  • 09. 03. 2006 - začátek 20:00

    Mediální partneři
  • Radio Beat 95,3 FM

    Vstupné: K stání za 660 Kč v pokladně Divadla Archa,
    hromadně na tel.: 222 246 283, nebo

    Předprodej
  • Ticketportal

    John Cale je umělec, který ač vždy jiný, je pokaždé úžasný. Jeho koncerty jsou gejzíry invence, a jak se zdá i nevyčerpatelné energie. Jeho talent podepřený klasickým hudebním vzděláním mu umožňuje střídat styly, koncepty i nástroje.
    Proslavil se jako člen legendárních The Velvet Underground. Po jejich rozpadu, který byl logickým vyústěním přílišné koncetrace silných osobností v kapele, se začala odvíjet nit jeho sólové dráhy.

    Během své již bezmála čtyřicetileté kariéry spolupracoval s Iggy Popem, Patti Smith, Nico, Johnem Cagem nebo Brianem Enem.
    Z několika desítek alb jmenujme alespoň ta z posledního období. Od roku 2000 vychází postupně tříalbový projekt Inside The Dream Syndicate vol. 1 - 3. V roce 2003 Hobo Sapiens s nímž se Cale představil v dlouho dopředu vyprodané Akropoli. Zatím posledním albem je letos vydané Black Acetate (u nás v distribuci EMI Music). Všechna tato alba jsou dokladem jeho hudební geniality a nevysychajícího pramene tvůrčí síly.

    John Cale je legenda. Jeho vystoupení bude určitě vyprodané a tak nezbývá než doporučit ono obligátní "kupujte právě teď!".

    A nakonec jedna drobnost...
    John se narodil 9. 3. 1942. Takže narozeniny s mistrem?




    Nové CD Johna Calea – blackAcetate můžete koupit zde.


  • JOHN CALE and BAND - blackAcetate Tour 2006 - Klik pro originální velikost
    Recenze / článek k akci
    John Cale je zase pankáč
    Přes upozornění, že současné koncerty Johna Calea skýtají říznější zážitky, než nám doposud servíroval, odcházeli mnozí z nynějších vystoupení přinejmenším překvapeni.

    Už při famózním českém vystoupení před necelými třemi lety představil Cale svou syrovější tvář. Ale jeho brněnská a pražská oslava čtyřiašedesátin se ukázala jako echtovní punk-rocková očista. A zapomeňme na směšné výpady, které ho osočují ze snahy zapadnout mezi aktuální trend tzv. nové rockové vlny.
    Bohužel většina lenivých recenzentů, ochuzena o zásadní vědomost, že Cale tuhle navztekanou, do morku kostí syrovou polohu s prodlevami předvádí už nejméně třicet let, aktuální album Black Acetate odmávla - s tvrzením, že se Cale snaží být poplatný době a moc se mu to nedaří. Jak směšné - uvědomíme-li si, že to byl právě on, kdo si vytvořil svým rozcapeným a zároveň čisťoulinkým zvukem nenapodobitelný trademark.

    Se zuřivci v zádech
    Cale s oblibou z gruntu obměňuje svou kapelu co půlrok. Ovšem ta, kterou s sebou přivezl na brněnskou Flédu a do pražské Archy, je bez diskuse nejsilnější sestavou, již dal za posledních dvacet let dohromady.
    Hlavně v první půli obou večerů se vytasili s dlouhým, nelítostným hardrockovým zabíjením všeho, co by jen matně mohlo připomínat romantický obraz Calea-něžně vášnivého intelektuála za klavírem. Po "sametové" hymně Venus in Furs se pustili do úderek z nejdivočejšího období kolem newyorského stylotvorného klubu CBGB´s.
    Punková jatka v Evidence, Walking The Dog nebo v majestátní Helen Of Troy se sice přelévala do původně decentnějších a novějších kusů jako Dancing Undercover - ale i ty byly pro patřičně obhroublé vyznění po řeznicku zabaleny do nekompromisních aranží.

    Protřepat a chrstnout na zeď
    Ve skladbě Femme Fatale, oděné do "cohenovských cingrlátek", nebo v cíleně pochroumané Gun se pak Caleova divokost přetavila do podoby milovníka dekonstrukce. Vzápětí se však znovu vrhl do přímočarého zvuku.
    Snad jen Look Horizon a meditativnější Magritte - věnovaná Caleovu nejoblíbenějšímu malíři - z předchozí skvělé desky Hobo Sapiens daly trochu odpočinout od stabilního hlukového ataku. Písně z poslední desky se naživo ukázaly být jako obvykle mnohem silnější a odplavily zbytek pochyb o novém materiálu.
    Oba české koncerty byly unikátní krasojízdou muže, který je přes svůj věk neskonale plodný a hudebně současný. Brněnská Fléda byla však přece jen svědkem o něco silnějšího vystoupení.
    Snad přiléhavější klubové prostředí a dlouhatánská verze zabijácké Pablo Picasso v přídavku vzrušila Brňany o poznání víc než trochu archaicky znějící Dirty Ass Rock'n'Roll poněkud distingovanější pražské diváctvo.
    To ovšem - byť na hraně vkusu - dokázalo popřát svému miláčkovi k narozeninám a bylo za to odměněno kratičkou, o to však podmanivější (I Keep A) Close Watch.
    Oba české koncerty Johna Calea byly díky výběru skladeb v jistém ohledu staromilské; ale ukázaly, že nemusíte být mladí, abyste mohli (relevantně) hudebně zuřit. Cale se navíc na pódiu stále evidentně dobře baví - a jeho smrtelně vážná rocková hra zase baví jeho publikum.

    autor: Tomáš Turek, Aktuálně.cz
    John Cale a Lou Reed opět osloví Prahu
    Dva zásadní protagonisté stylotvorné americké kapely Velvet Underground vystoupí již po několikáté od roku 1989 v Praze.

    John Cale dnes v Divadle Archa, s nímž je spojen téměř pupeční šňůrou, neboť stál před dvanácti lety u jeho zrodu, a Lou Reed o týden později, příští pátek v Kongresovém centru. Právě zde se v roce 1992 odehrál jeden z mála koncertů tehdy obnovených Velvet Underground v původní sestavě.

    Gentleman i punkrocker
    Rodem Velšan John Cale je muž mnoha tváří. Dokáže vystupovat jako zcela seriózní gentleman, ale také jako rozčepýřený punkrocker a tyto polohy bez váhání mění během několika týdnů. Uhlazenou image například koncem devadesátých let střídalo divoké poskakování za doprovodu kapely The Creatures. Obojí má zvláštní kouzlo a tytéž skladby dostávají zcela jinou dimenzi.
    Caleovo akademické vzdělání se mísí se smyslem pro napsání chytlavé písničky, která má však v sobě vždy hluboký tajemný podtext. Aktuální album Black Acetate je průnikem všech jeho tváří a přináší jak tklivé balady, tak ambietní kousky i rokenrolový nářez. Aranžérské schopnosti tohoto hudebníka jsou skutečně epochální. Mimo jiné to dokázal na deskách své bývalé souputnice Nico či při projektech s Brianem Enem. Cale se sice v Praze objeví již podeváté, ale právě v jeho případě platí, že nevstoupí dvakrát do stejné řeky.

    Rocker tělem a duší
    Lou Reed je ve své tvorbě přímočařejší, i když dokáže také zabloudit do neuvěřitelných úletů, jako byly některé jeho prvotní songy pro Velvet Underground či opus Metal Machine Music. Jeho nejsilnější stránkou jsou ovšem úderné rockové skladby, které se již dlouhou dobu řadí mezi klasiku daného žánru. Notoricky známé "pecky", mezi nimiž vyniká Walk On The Wild Side, Satellite Of Love či Vicious, jsou ikonami stylu.
    Reed se poprvé v Čechách objevil ještě v dobách revolučního kvasu v dubnu 1990, aby napsal novinové interview s Václavem Havlem. Tehdy také zahrál v někdejším ÚLUV na pražské Národní třídě několik svých písniček za doprovodu českých kapel Půlnoc a Velvet Underground Revival.
    Podobná situace se opakovala rovněž loni v lednu, kdy Reed vystoupil s Václavem Havlem v rámci Scénických rozhovorů v pražském Švandově divadle. Tehdy na závěr debaty zazněly v jeho podání další fenomenální hity Perfect Day (proslavené mimo jiné i díky filmu Trainspotting), velvetovské Sweet Jane a Dirty Boulevard z epochálního alba New York. Obě vystoupení byla vzrušující.
    Příští pátek přijede Lou Reed do Prahy se svou kapelou ve složení Tony Smith (bicí), Mike Rathke (katara) a Fernando Sanders (baskytara) a podle všeho hodlá opět oprášit své starší i nejstarší songy.
    Reed je rocker tělem i duší. Dokáže být chladný a jízlivý, ale i lyrický a křehký a především z něj vyzařuje neuvěřitelné charisma, které je vždy zárukou úchvatného zážitku.

    Velvetová revoluce trvá
    Kapela Velvet Underground, bytostně spjatá ve druhé polovině šedesátých let minulého století s kultovním pop-artovým výtvarníkem Andym Warholem, měla vždy velký vliv na českou kulturu a umělce z nejrůznějších oblastí. Také díky Velvet Underground se zrodila ikona tuzemského osobitého undergroundu, skupina The Plastic People Of The Universe a potažmo inspirovala Václava Havla, pozdějšího československého a českého prezidenta. Dopad působení Velvet Underground je však mnohem širší a zasahuje nejen pamětníky či příležitostné fanoušky, ale také dnešní teenagery.

    autor: Petr Slabý, Hospodářské noviny
    Happy Birthday, Mr. Cale!


    autor: Petr Vizina, Reflex
    John Cale chce překračovat hranice
    Koncertem v brněnské Flédě zahajuje ve středu velšský hudebník John Cale krátké turné po České republice, v jehož rámci vystoupí ve čtvrtek od 20 hodin

    Cale se proslavil ve skupině Velvet Underground a má neuvěřitelný záběr sahající od rockových písní až po smyčcová kvarteta. Před vystoupením, kde zazní především nové skladby, dal rozhovor Novinkám.

    Ve čtvrtek vám bude 64, neunavují vás turné?
    Znovu a znovu jste unaven, je to dlouhé turné, trvá tři měsíce. Jste unaven ráno, jste unaven večer, jste unaven i na pódiu, ale když si pak poslechnete, co jste hrál, je to pěkně divoké a tvrdé. Navíc vystupuji v místech, kde jsme nikdy předtím nehráli, v Bratislavě, v Brně, v Ljublani, což je zajímavé. Vidím, že větší zájem o koncerty mají mladí lidé než stará umělecké komunita.

    Proč tak obměňujete své spoluhráče a dáváte přednost mladším muzikantům?
    Jde o přístup, potřebujete lidi, kteří se nebojí jít až na ostří nože. Kluci, se kterými jsem nyní, baví pohybovat se na hraně, mají chuť dostat se na místa, kde předtím nebyli. Jeden večer se nám pokazila část vybavení, takže jsme nemohli přejít k dalšímu číslu. Položil jsem prsty na klávesy, začal něco úplně jiného a všichni čtyři jsme se ponořili do improvizace. Bylo to velmi vzrušující pro mě i pro ně, všechny nás to probralo.

    Nechystáte živé album?
    Ještě nevím, dosud nebyla ani příležitost na to myslet, protože jsme přesně nevěděli, kam pojedeme. Ale přál bych si to, protože to, co děláme na pódiu, je každý večer úplně jiné, což je velmi vzrušující. Líbí se mi, jak tihle kluci hrají.

    Sledujete, co dělají vaši bývalí spoluhráči jako Lou Reed nebo Brian Eno?
    Ne, já se starám o své věci. V určitém okamžiku splnili svou roli a jsem si jist, že se jim věci daří a přeji jim jen to nejlepší,

    Jak jsou v době videa pro vás důležité klipy a DVD?
    Je to další prostor, jemuž se nemám čas věnovat, velmi tvrdě pracuji na hudbě. Tato oblast je hájemství Madonny nebo Davida Bowieho, i když se jí věnuje hodně kapel, zabírá jím to čas a přináší jim to úspěch. Asi bychom měli taky něco takového udělat, ale ne něco propracovaného nebo animovaného, spíš v duchu Warholova představení Exploding Plastic Inevitable, kde hráli Velvet Undergound.

    Kdo je John Cale
    Velšský violista, pianista, kytarista, zpěvák a skladatel John Cale, který se narodil v roce 1942, se proslavil už v závěru šedesátých let jako člen prorocké skupiny Velvet Underground, která dosud ovlivňuje podobu rockové huby. Od svých kolegů ve skupině, která spolupracoval s Andy Warholem, se lišil: byl vystudovaný hudebník, který se věnoval minimalistickým experimentům.
    I po rozchodu Velvet Underground se na sólové dráze věnoval především psaní písní, svoje studia zúročil až v devadesátých letech, kdy začal skládat pro film. Natočil na třicet desek, k nejznámějším patří Vintage Violence, Paris 1919, Slow Dazzle a Songs For Drella, kterou nahrál se svým spoluhráčem z velvetů Lou Reedem. Cale je také významný producent - stál mimo jiné za debutem Patti Smith Horses.
    Do Prahy se Cale od počátku devadesátých let vrací pravidelně. Kromě komorních koncertů jsme ho mohli vidět v roce 1993 s obnovenými Velvet Underground a o rok později i v komponovaném programu s Bobem Neuwirthem. Při otevření Archy v roce 1994 také doprovázel japonského tanečníka Mina Tanaku. V roce 1997 se představil s vlastní rockovou kapelou.

    autor: Alex Švamberk, Novinky.cz
    Rock je sranda, tvrdí John Cale
    Zakládající člen Velvet Underground John Cale, který dnes hraje v Brně a zítra v Praze, je nadšený hiphopem a o rockové hudbě tvrdí, že je to především legrace.

    Čím to, že jste se aktuálním albem Black Acetate vrátil k jednoduchým rockovým aranžím?
    Chtěl jsem zvolit jiný přístup, než s jakým jsem nahrával předchozí desku Hobo Sapiens, která byla založená na klávesách, samplech, bohatém zvuku a rytmech, které byly tehdy k mání. Chtěl jsem zase natočit něco vyloženě vlastního, abych nikoho nekopíroval.

    Na desce jsem spolupracoval s Herbem Grahamem, skvělým jazzovým bubeníkem, který mi vždy poradil, čemu se mám na albu vyhnout. Dost často se stalo, že jsem přišel s nějakým nápadem, a on mě zastavil s tím, že už to někdo nahrál přede mnou. Udělali jsme spolu spousty práce. Nahráli jsme celkem 36 písní, z nichž jsme nakonec použili pouhých 14.

    Velmi si Grahama považuji jako skladatele, jeho přínos desce byl neocenitelný. Zvlášť si cením skladby Hush. Je to taková sexy funky písnička, a není tam vůbec basa! Většinou, když jde o funky skladbu, je téměř nemyslitelné, aby tam basa nebyla, ale Graham chtěl vyzvednout můj hlas, který tím pádem zní velice čistě. Stručně řečeno - nerozvíjeli jsme nápady založené na klávesách, ale na rytmu.

    Dá se tedy říci, že jste se pokusil říci méně a vyjádřit více?
    Přesně tak. Vprostřed nahrávání vydal Snoop Dogg skladbu Drop It Like It's Hot, z té jsem se mohl zbláznit. Vždyť v té písničce skoro nic není, a přitom je fantastická. Takže jsem se snažil spíše nápadů zbavovat, nezakládat skladby na příliš mnoha motivech. Uvědomil jsem si, co jsem dělal špatně - dostatečně jsem se neomezoval.

    Hodně jsem pracoval se samplerem MPC, který využívají hiphopeři. On totiž vlastně diktuje, co lze a nelze s daným motivem udělat. Nahrál jsem takto například skladbu Woman, nemluvě o řadě nedodělaných písniček. S MPC ještě určitě hodlám pokračovat.

    Co vás jinak v současné době hudebně inspiruje?
    V současné době skutečně nejvíc čerpám z hip hopu, mnohem více, než z jakéhokoli jiného žánru. Hudební nápady, se kterými přichází Dr Dre, Mobb Deep, Pharrell Williams, Busta Rhymes nebo 50 Cent, jsou vážně skvělé. Myslím, že to má co dělat s hladinou vzteku v dané hudbě. Když je někdo netrpělivý a naštvaný, žene ho to ke změně. Jako třeba Eminema. Myslím, že je to veliký básník.

    Napadá mne, co vás jako klasicky vzdělaného hudebníka přitahuje na rockové hudbě? Vztek?
    Je to sranda, už jen kvůli tomu publiku, které při rockovém koncertu nemůže jen tak sedět, ale musí stát, a nakonec začne vyvádět.

    Jak vlastně na turné přistupujete k písním, které jste sám nahrál ve studiu? Necháváte je dýchat?
    Písně dýchat musí, jinak by nikoho nezajímaly. Když jsem album dokončil, uvědomil jsem si, že na něm není nic živě, takže jsme s kapelou živě natočili píseň Sold-Motel. S touhle kapelou už jedu třetí turné, slušně jsme se sehráli. Dokonce se na koncertech pouštíme do improvizací, a nemáme s nimi žádný problém. Získali jsme v sebe větší důvěru.

    Vracíte se po turné k vlastním písním?
    Ano, pokaždé vlastně dojdu k jiné písni. Většina nápadů ale nepřichází z živého hraní, ale ze zvukových zkoušek.

    autor: Ondřej Váša, iDnes
    Cale na koncertě v Praze oslaví narozeniny
    Na dvou koncertech v ČR se představí Velšan John Cale. V rámci turné k aktuálnímu albu Black Acetate vystoupí ve středu v brněnské Flédě a o den později v pražské Arše, kde oslaví 64. narozeniny.

    Většinu dosavadních koncertů otevíraly důraznější přímočařejší písničky, v nichž hrál na kytaru. Odpovídá to i ladění alba Black Acetate, které je rockovější než předchozí desky. Cale připomíná, že stál u kořenů punku a nové vlny.

    Kdysi produkoval alba Patti Smith i Iggyho Popa a Stooges. Nezapomínal ani na doby svého působení ve Velvet Underground, kdy koncem 60. let tento klasicky vzdělaný violista a pianista stál u kolébky rockové avantgardy. Přes důraznější pojetí však na koncertech usedá i ke klávesám.

    Po odchodu z Velvet Undeground se John Cale vydal na sólovou dráhu, kde se ukázal jako nesmírně všestranný umělec. Vedle písničkových desek Vintage Violence nebo Paris 1919 a slavných chmurných alb Fear a Slow Dazzle natočil i Church of Anthrax s minimalsitou Terrym Rileyem či minimalisticky laděnou Academy In Perill. Při práci pro film psal i smyčcová kvarteta a klavírní skladby, jaké přináší 23 Pieces for La Naissance de L´Amour.

    Během své kariéry ale spolupracoval s reprezentantem ambientu Brianem Enem, kytaristou Bobem Neuwirthem i se svými bývalými partnery z Velvet Undergorund zpěvačkou Nico a s Lou Reedem na albu Song For Drella věnovaném Andymu Warholovi.

    Podobně jako David Bowie John Cale nikdy neustrnul, což ukázalo předposlední album Hobo Sapiens, kde citlivě uplatňoval i postupy současné elektronické scény, aniž by se zřekl svých kořenů.

    autor: Novinky.cz
    John Cale se podeváté těší do Prahy

    V den svých čtyřiašedesátých narozenin vystoupí se svou kapelou v pražském Divadle Archa fenomenální muzikant John Cale.

    "Něco vám povím za sebe: miluji Prahu a české publikum. Nepřeháním: za posledních patnáct let jsem si zvykl počítat Prahu mezi pět nebo šest míst, kam se těším nejvíc," řekl John Cale během loňského rozhovoru s Josefem Vlčkem.

    Prahu měl dosud možnost poznat celkem osmkrát. Před jedenácti lety zahájil provoz Divadla Archa společným vystoupením s japonským tanečníkem Minem Tanakou a od té doby tu mnohokrát vystupoval sám s klavírem, s kytaristou Bobem Neuwirthem nebo s rockovou kapelou.

    Je tak trochu ironie, že jen o pár dní později, tedy 17. března, vystoupí v Praze jeho někdejší spoluhráč z Velvet Underground a nyní spíše rival Lou Reed.

    Cale sice po vydání společného alba Songs For Drella, věnovaného památce Andyho Warhola, obnovil začátkem 90. let s Reedem spolupráci a v dalších letech společně nakrátko oživili i The Velvet Underground, nyní ale opět platí, že ani před jedním z nich se jméno toho druhého nevyslovuje.

    John Cale bude v Praze propagovat aktuální album Black Acetate, kterým se po desce HoboSapiens vrací k přímočarému rockovému zvuku.

    "Já jsem si to v šedesáti konečně v hlavě srovnal. Jsem rockový muzikant. A došlo mi, že když jsem dělal své symfonické pokusy, jako byly The Words Of Dying, byla v nich jen nějaká zvláštní touha vrátit se do mládí, kdy jsem poslouchal to, co mi vykládali John Cage nebo LaMonte Young," řekl Cale, který si celou desku nahrál prakticky sám.

    autor: off, iDnes
    Return of the godfather
    After 30 years, John Cale is still on the cutting edge

    If anyone is capable of elevating rock music into the realm of fine art, it's John Cale. With more than 20 solo albums spanning a 30-year recording career, not to mention co-founding the Velvet Undergound and his collaborations with Lou Reed and Brian Eno, numerous film soundtracks and chamber works, Cale continues to create memorable musical moments.

    Cale's 2005 release blackAcetate is no exception. He abandoned the electronics and keyboards that were central to 2003's Hobosapiens, and took to the Gibson Flying V electric guitar and Marshall Amp as primary compositional tools. John Cale and Band's current blackAcetate tour is reportedly one of the harder-edged live shows that he's delivered in years.

    And Prague is more than just another tour stop for Cale. "In Prague there has always been a special audience," he says. "I think it goes back to the VU, and the role the VU had there."

    The VU Cale refers to is the Velvet Underground, the seminal rock group that had a huge influence in the Czech Republic, most notably on bands like the Plastic People of the Universe. But Cale's musical pioneering began before the Velvets, and has never been limited to rock 'n' roll. He's worked with two of the four most prominent minimalists — LaMonte Young and Terry Riley. And it was two classical composers, Aaron Copland and Leonard Bernstein, who secured Cale a scholarship to the prestigious Tanglewood Music Center in Massachusetts. That was the young Welshman's first exposure to America, and it was there that he studied composition with Iannis Xenakis.

    John Cale
    When: Thursday, March 9 at 8 p.m.
    Where: Divadlo Archa
    Tickets: 660 Kč through Ticketportal and at the venue



    The son of a coal miner, Cale never did buy the standard conservatory theories; his appreciation for music was on a different level. "I just listened to [Xenakis'] Metastasis and thought, that's really a beautiful piece of orchestration by a unique ear, a unique musician," he says. "Xenakis is somebody I've always admired because he had such an intense, penetrating ear for the orchestra. Those two orchestral pieces he did — Metastasis and Pithoprakta — they came out as really intensely personal bits of Greek music."

    Personal and intense are qualities that tend to emerge in all of Cale's work as well. He's shown that intensity as a producer, with a spectrum of artists ranging from punk acts like the Stooges and Siouxsie and the Banshees to more folk-oriented artists like Alan Stivell and Nico. Cale's solo rock CDs are also solidly of their times. Whether on 1974's fear, 1981's Honi Soit or blackAcetate, Cale rides the currents of the pop and rock present while artfully navigating the rapids of the approaching future.

    By the time Cale and Band arrive in Prague, they will have thoroughly road-tested their new rock 'n' roll material. Rumor has it that he's even pulling out the viola from time to time to further propel a few ancient Velvet Underground songs.

    This will be Cale's fifth appearance on the Archa stage, a happy event all the way around. "I love the Archa, and the people who run that theater are always good to me," Cale says. Archa staff remains eternally grateful for Cale's peformance at the theater's opening in 1994 — an appearance that qualifies Cale, according to Archa staff members Jiří Sulzenko and Pavlína Svatoňová, as a "godfather of Archa Divadlo."

    autor: Darrell Jónsson, The Prague Post
    Černý dárek od milovníka Prahy
    Je radost poslouchat, když se sejdou všechny autorovy osobnosti na jedné desce v takovéhle souhře - experimentátor s rockerem, písničkář s producentem, psychedelický pomatenec s přemýšlivým staříkem.

    Má cenu vysvětlovat, jak ohromný význam měl John Cale pro vývoj populární hudby? Připomínat, jak nejdříve s Velvet Underground přinesl do rock'n'rollu postupy avantgardy a později se stal věrozvěstem punku a nové vlny? To, že byl prostě vždy jinde, než kdokoli očekával? Jak věčně osciluje mezi hodně divným rockem a experimentátorstvím všeho druhu a jediná kategorie, kam ho lze bezpečně zařadit, má štítek s jeho jménem? Asi ano, když štítek skrývá studium klasické hudby u velikána Johna Cage, čich na talenty jako The Stooges nebo Patti Smith, ale i vydařené kolaborace s bývalým parťákem Lou Reedem, Brianem Enem či Bobem Neuwirthem. Konec ale historickým lekcím, tenhle chlapík totiž ještě nepatří do zaprášených encyklopedií.

    Předchozí fenomenální deska "Hobosapiens" dokázala, že jestli má Cale dnes mezi staříky vůbec nějaké příbuzné, pak možná tak maximálně v osobě Davida Bowieho, přičemž ten se odjakživa spoléhá na větší pomoc producentů zvenčí. Oba mají zálibu v divných filozofiích a surrealismem načichlých textech vonících kavárničkou a psacím strojem, oba se nebrání jakémukoli způsobu, jak posunout svou hudbu dále. Cale ale nikdy nebyl tím stylově vyhraněným ufonem jako mistr H, stejně tak neoplývá chytlavostí Lou Reeda, snad proto dnes jeho tvář nečíhá z plakátů ve výlohách musicshopů. Aby ne, když v jednom interview prohlásil, že skládá na samé hranici spánku a spoléhá, že si pak ráno po probuzení vzpomene.

    "Black Acetate" je cestou všemožnými hudebními žánry, udivující je empatie, s jakou s nimi Cale nakládá. Je tentokrát až nezvykle přímočarý, nebojí se zpěvných melodií ani jednoduchých riffů, i aranže mají ostřejší kontury. Po rock'n'rollové vypalovačce ale zase klidně přijde s podivností, která by se vyjímala na vernisáži kdejakého šíleného výtvarníka. Nominovat reprezentanty ze třinácti adeptů je velice těžké, každý z nich má svou disciplínu. Například "Hush" zní jak od Gorrilaz až do té doby, než se rozezvučí smyčce, to aby snad posluchač nezapomněl, s kým má tu čest. "Woman" zase připomíná výše zmíněného Bowieho, ale s typickou Caleovou rozpustilostí. Kromě rockových kousků nechybí nádherné balady, třeba taková "Satisfied" patří do mého pozdně podzimního best of, stejně tak jako ambientní náladička "Gravel Ride".

    Je radost poslouchat, když se sejdou všechny autorovy osobnosti na jedné desce v takovéhle souhře - experimentátor s rockerem, písničkář s producentem, psychedelický pomatenec s přemýšlivým staříkem. A velice chutný je tenhle eklektický dortík, nepekli ho pejsek s kočičkou, ale stařík, který umí stále převlékat kabáty jako málokdo jiný... Mladí by se mohli učit.

    CD k recenzi poskytlo vydavatelství EMI.

    Album: John Cale - Black Acetate
    Hodnocení: 8/10
    Celkový čas: 52:29
    Skladby: Outta The Bag, For A Ride, Brotherman, Satisfied, In A Flood, Hush, Gravel Drive, Perfect, Sold-Motel, Woman, Wasteland, Turn The Lights On, Milman (The Lying Song)

    autor: Radek Londin, Musicserver.cz
    1015