1015
EN CZ
HISTORIE - historie akcí - PODROBNÉ INFORMACE
vše  2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001 2000 1999 1998 1997 1996 1995 1994 1993 1992 1991
THE CURE
web headlinera

  • Paegas Aréna
  • 12. 04. 2000 - začátek 20:00

    Vstupné: 680 Kč
  • THE CURE - Klik pro originální velikost
    Recenze / článek k akci
    The Cure rozprostřeli závoj melancholie
    Britští The Cure, jeden z nejzachmuřenějších souborů rockové historie, včera v Praze odehráli své čtvrté tuzemské vystoupení.

    Na Sportovní halu – respektive na její zcela zaplněnou podélnou polovinu, kde se koncert odehrával – znovu padla atmosféra temných snů šéfa kapely Roberta Smithe. Naříkavý hlas nynějšího čtyřicátníka neztratil nic ze své naléhavosti. Skupina se před čtyřmi lety na témže místě pokoušela o pastelový zvuk.Tentokrát se s novým albem Bloodflowers vrátila spíše k jistotám kytarového zvuku. Robert Smith přišel lehce nalíčen s mírně rozcuchanou hlavou. Koncert otevřel písní Out Of This World z nové desky, z ní byla i další, ještě delší skladba Watching Me Fall, jež působila jako chmurný gotický monolit, ze kterého se ozývala Smithova samotářská zpověď. Právě z alba Bloodflowers, zamýšleného jako pokračování desky Disintegration, kapela často citovala a to dávalo koncertu sevřenější stylový tvar. Tmu často prořezávala barevná světla, zamlženou atmosféru dohušťoval monotónní souzvuk kytar, protahovaný až k jakémusi slastnému uvolnění, do kterého vstupovaly mezihry kláves, melodická strunná sóla nebo zvukové šumy. Publikum si tu smutnou cureovskou mši užívalo: vlnilo se do rytmu nebo tančilo – to podle rychlosti písní – a čekalo na hity, kterých bylo ovšem méně než na předchozích koncertech. The Cure vystoupili v Praze poprvé v srpnu 1990, kdy už měli za sebou nejlepší alba včetně titulu Head On The Door. Další návštěva proběhla o šest let později, kdy The Cure vydali rozpačitě přijaté album Wild Mood Swings, nicméně dvouapůlhodinový koncert proběhl k naprosté spokojenosti publika. Na třetí vystoupení, předloni v srpnu, si The Cure zajeli do Brna na festival Sun. Fanoušci dostali jakési cureovské opáčko, ze kterého ovšem byla podle některých ohlasů až příliš cítit velká nostalgie po staré zlaté éře.


    autor: vla, MF Dnes 13. 04. 2000
    The Cure ještě nejsou na konci sil
    Kultovní rocková skupina The Cure, která od vydání posledního alba Bloodflowers stále častěji vyhrožuje, že končí, předvedla ve středu večer pražskému publiku vynikající koncert.


    The Cure nepůsobili jako kapela na konci sil, naopak, byli jakýmsi perpetuem mobile, funkčním i po čtyřiadvaceti letech existence. Začátek koncertu patřil skladbám z poslední desky, jež je kvalitní, ale ne právě zásadní. Protože velká část potěšení z koncertů Cure je jak pro kapelu, tak pro publikum v lovení starých skladeb, doopravdy se Pageas Arena rozehřála až při starších kusech. Během dvě a tři čtvrtě hodiny(!) trvajícího vystoupení sahala pětice na pódiu stále častěji po letitých skladbách. Mnoho dávných písní, které patřily k pilířům populární hudby 80. let, zní i v roce 2000 zajímavě. Někdy kapela změnila třeba zvuk kláves (Inbetween Days z r. 1985), jindy překvapila obměněným textem (Play For Today, 1980). Jindy k tomu, aby písnička získala nečekaný rozměr, posloužila videoprojekce (černobílé záběry zničených měst a válečných scén tak dodaly další sílu skladbě 100 Years z roku 1982). Radostné objevování dalších tváří starších skladeb The Cure se tedy opět podařilo, aniž by nové písničky působily nepatřičně. Byly zde ale i jiné věci, které koncert britské legendy zařadily mezi zásadní akce. To, jakou škálu emocí The Cure vyvolávají, by stálo za samostatný rozbor. Sahají od prostého nadšení ze zpěvných písniček až po úžas nad tím, jak se před posluchačem náhle otevře nějaký nový význam čehosi, co už se domnívá znát. I to je důvod, proč jsou této kapele stále oddány statisíce lidí po celém světě. Cure prostě stále umně – a s nepřehlédnutelnou opravdovostí – pokračují v hraní příjemných a dobrých písniček pro "citlivky", a ani po dvaceti albech svou zásobu invence nevyčerpali.





    autor: Jana Kománková, Lidové noviny 14. 4. 2000
    Cure se ubránili sobě samým
    Takřka na tři hodiny uhranula britská kapela The Cure pražskou sportovní halu


    - respektive její výseč, lemovanou dole pódiem a po stranách až k vrškům tribun tmavými závěsy. Bylo to stylové prostředí, v němž zastřená náladová muzika vynikla i se světly, tu rudými jak krev, jindy jasně žlutými nebo sytě purpurovými. Ve srovnání s předchozími dvěma koncerty The Cure však ve středu přišlo méně lidí. Určitě však nelitovali, soudě podle vstřícné atmosféry v hale a tří sad přídavků, které z kapely "vymámili". Publikum přeneslo přes srdce i to, že zaslechlo minimum hitů The Cure : žádné Friday Im In Love, Pictures Of You, Close To Me nebo Lullaby. Jako kdyby Rolling Stones vynechali (I Cant Get No) Satisfaction, Sympathy For The Devil nebo Honky Tonk Woman. The Cure vsadili na gotickou atmosféru své muziky, která stylově prostupuje takřka všechny skladby a již modelovali střídáním pomalých, naříkavých písní s rockovějšími kusy, jako byla třeba píseň Shake Dog Shake z roku 1984. I když The Cure spouštěli sondy do hluboké minulosti, třeba až ke skladbám The Snakepit (1987) nebo M (1980), drželi se převážně tvorby z devadesátých let. Vůdce, čtyřicátník Robert Smith, věřil své nové tvorbě natolik, že hlavní koncertní blok otevřel i uzavřel pokaždé dvěma písněmi z letošního alba Bloodflowers, které kapela přehrála skoro celé. A nové skladby skutečně obstály vedle kusů z výtečných desek Disintegration (1989) nebo Wish (1992), z nichž skupina často citovala. Postavit koncert na novějším repertoáru, to byla od čtyřiadvacetileté kapely docela sympatická frajeřina, která nevyzněla naprázdno. Vystoupení mělo vyváženou dramaturgii, cureovsky mlžnou atmosféru a podmanivé valivé tempo. Projekce, například tónované snímky z války k písni 100 Years nebo záběry planoucího ohně, provázející skladbu 39, velmi přiblížily Smithovy paranoidní písňové sny. The Cure sahali po budoucnosti, ale zůstalo jen u snahy. Kapela je ukotvena v osmdesátých letech a v následující dekádě svůj styl spíše mírně prosvětlila a zvukově obohatila. The Cure naštěstí nezpanikařili z techniky, po které se vrhá stále více skupin jako po spáse. Obešli se bez nekonečných šňůr tanečních rytmů nebo hostujících diskžokejů. To však nic nezměnilo na skutečnosti, že The Cure jsou uzavřenou kapitolou hudební historie, ale stále ještě se dokážou bránit úplnému vyprázdnění. Hráli skvěle pro publikum, většinou mladé lidi, jimž zněli asi jako výtečné aktivní retro. Pokud The Cure myslí rozchod vážně, stane se tak v pravý čas, v plné síle a při jasném vědomí. Nic už nebrání tomu, aby se stali legendou.



    autor: Vladimír Vlasák, MF Dnes 14. 4. 2000
    Nikomu nic nedlužím
    Robert Smith, šéf skupiny The Cure, tvrdí: Na pódiu mě už neuvidíte

    The Cure = Robert Smith. Robert Smith = The Cure. Tyto jednoduché rovnice platily téměř čtvrt století, a tak masy oddaných příznivců téhle britské kapely žily v přesvědčení, že tomu tak bude navždy. Fámy o posledním albu a o posledním turné z tábora The Cure sice několikrát prosákly, ale vždy se nakonec ukázalo, že šlo o poplašné zprávy. Tentokrát se zdá být rozpad hrozivě definitivní. %%Rozčepýřený rarach Robert Smith s obligátní rozmazanou červenou rtěnkou a silně podmalovanýma očima se v interview stáčí ke své příští sólové činnosti i ve chvílích, kdy na ni není tázán. To může znamenat dvě věci: buďto je novou etapou svého života natolik nadšen, že cítí potřebu o ní neustále hovořit, nebo musí o správnosti tohoto kroku sám sebe přesvědčovat. Pro příznivce The Cure je to v každém případě špatná zpráva, ale zdá se, že platí první možnost.




    %%V čem je pro vás momentální turné The Cure, které mělo i svou pražskou zastávku, jiné než ta předchozí turné?
    %%Asi především v tom, že nehrajeme téměř žádné singly. Jsme jednou z mála kapel, které si to mohou dovolit, na naše koncerty nechodí lidé, které by přilákala jedna písnička v rádiu. Turné je díky tomu dramatičtější a emotivnější. Vybírám starší písničky tak, aby se hodily k těm novým, aby se shodovaly s atmosférou posledního alba Bloodflowers. Všechno dohromady to dá dvě a půl hodiny silné a intenzivní hudby.
    %%Většina recenzí tvrdí, že album Bloodflowers, které nynější koncertní šňůrou podporujete, znamená návrat do starých časů. Souhlasíte?
    %%Po zvukové stránce nikoli. Pokud jde o atmosféru, pak rozhodně ano. Pro ni má koneckonců The Cure spousta lidí ráda, jde o jistou citlivost, melancholii a nostalgii, které jsou v melodiích přítomné. Právě takovou hudbu asi umíme nejlépe a na tomto turné se soustřeďuji právě na ni.
    %%Z jakých důvodů?
    %%Od začátku jsem počítal s tím, že to bude poslední album The Cure, takže jsem chtěl, aby bylo hodně emotivní, chtěl jsem, aby Bloodflowers mělo podobný dopad jako kdysi deska Desintegration. To byl můj původní záměr, ale obvykle nemám tak úplně kontrolu nad tím, co píšu. Vzhledem k tomu, že mi v té době táhlo na čtyřicet, začal jsem se ohlížet zpátky a písničky postupně začaly být syceny nostalgickou atmosférou. Nakonec jsem uvěřil svému instinktu a usoudil jsem, že ideální rozloučení má probíhat právě asi v takové náladě.
    %%Jste tedy přesvědčen o tom, že Bloodflowers je skutečně poslední album The Cure?
    %%Jsem si tím jistý. Nebo jsem o tom aspoň v tuhle chvíli zcela přesvědčen. Mám připravené písničky na sólovou desku a jedině ona mě v tomto okamžiku zajímá. Co bude potom, nevím. Pokud najdu v budoucnu nějaký důvod, proč natočit další album The Cure, natočím ho. Ale teď takový důvod opravdu nevidím. A také asi proto se nynější album tak povedlo všichni zúčastnění věděli předem, že je to naše poslední společná nahrávka.
    %%Reklamy na pražský koncert přímo hlásaly, že je spojen s posledním albem. To se ovšem může jevit jako vcelku laciný, protože ve světě i u nás docela běžný trik, jak prostě přilákat publikum.
    %%Z několika zemí se mě dotazovali, zda tenhle slogan mohou použít. Neodsouhlasil jsem jim ho, protože se mi zdál hrozně laciný, přestože opravdu nemám v úmyslu dál s The Cure hrát. Ano, opakuji, možná někdy natočíme desku. Ale to je něco jiného, než abych vytvořil album a pak s kapelou kvůli němu znovu vyjel na turné. To si neumím představit. Na to už budu příliš starý.
    %%Nedávno jste ovšem kdesi řekl, že si budete připadat starý, až vám bude 101 let...
    %%To je něco jiného. Zatím se starý necítím a doufám, že nikdy se tak cítit nebudu, ale mám pocit, že jezdit po světě s kapelou přísluší mladším. Začínám si uvědomovat, že mě to fyzicky i psychicky ubíjí, a neumím si představit, že bych něco podobného dělal za rok znovu.
    %%Takže se svým sólovým projektem nemáte v úmyslu koncertovat?
    %%V žádném případě.
    %%Hodně lidí si vás s kapelou ztotožňuje, takže si beztak myslí, že jsou The Cure něco jako váš sólový projekt.
    Ale to se velmi mýlí! Dynamika a chemie mezi jednotlivými členy jsou v The Cure velmi silné a všichni mají značný podíl na tom, jak kapela zní. V případě mého příštího sólového projektu by mělo jít ovšem o něco jiného: ne o pouhé finální rozhodnutí ve studiu, jak tentokrát bude v zásadě zavedený model vypadat, nýbrž půjde o sám druh hudby, kterou chci natočit.
    %% Co to má být za hudbu?
    %%Neobsahuje žádné basy ani bicí a momentálně nemám v úmyslu na té nahrávce ani zpívat. Naopak hodlám využít například smyčce. Chci začít úplně od začátku. Ale možná se to nepovede a za dva roky budu zpátky v Cure. I to se může stát.
    %% V rozhovorech jste často zdůrazňoval, že v The Cure hrají zásadní roli osobní vztahy. Znamená to, že musíte být blízcí přátelé, aby kapela fungovala?
    %%Ano, pro mě tohle vždycky byl prvořadý důvod, proč v kapele vůbec být. Ani vteřinu bych nezůstal ve skupině, jejíž členové by byli dobří muzikanti, ale po lidské stránce bych si s nimi neměl co říct. Cure byli založeni na přátelství ještě o něco víc než na hudbě. A momentální sestava je v tomto směru ta nejdokonalejší ze všech. Asi musím vypadat jako šílenec, když kapelu v takové situaci rozpouštím, ale myslím si, že je ideální přestat v nejlepším.
    %% Tento zlom nastal s vašimi čtyřicátými narozeninami?
    Nepřišlo to tak náhle. Když mi bylo třicet pět, slíbil jsem si, že ve čtyřiceti zkusím něco jiného. Kdybych to neudělal teď, neudělám to nikdy. Čas běží příliš rychle, a kdybych čekal další dva tři roky, mohl bych zjistit, že už to nemá cenu. Chtěl bych psát hudbu pro film a vyzkoušet další věci, o kterých bych zatím nerad hovořil.
    %% Prý chcete být druhým Davidem Bowiem?
    %%To rozhodně ne, na světě je místo jen pro jednoho Bowieho. V mládí mě hodně ovlivnil a obdivuji ho za to, že se snaží držet krok s dobou, i když se to někdy nepovede. Největší rozdíl mezi mnou a ním je, že on jistým způsobem žije pro své publikum. Mně by se po téhle stránce muzikantského života nestýskalo. Pro mě vždycky byla nejdůležitější tvorba hudby, to mi přináší největší radost. Proto se taky těším, že už nebudu muset na jeviště, nebudu muset hrát ani zpívat. Vypadá to, že se mi dramaticky změní život. Krásná představa.
    %% Znamená to, že vám pozice kultovní kapely, a tudíž nesmírně oddané publikum byly na obtíž?
    %%Vůbec ne. Vřelé přijetí, kterého se nám od lidí dostává, muzikantskou existenci velice zpříjemňuje. Chtěl jsem říct, že se ale necítím svázaný tím, co naše publikum očekává. Vždycky jsme dělali to, co jsme chtěli, a pokud chceme skončit, měli by to naši příznivci respektovat. Je to z mé strany sice velice sobecké, ale nemám pocit, že bych někomu něco dlužil. Stačí snad, že si vážím toho, že spousta lidí přijala všechno, co jsme vytvořili.
    %% Zachováte si svůj typický osobní image?
    %%Nevidím důvod, proč ho měnit, používám ho i v soukromí. Až se jednou rozhodnu pro změnu, nebude to mít s The Cure nic společného. Ale zatím jsem spokojený s tím, jak vypadám.
    %% Tedy, na soukromou osobu je vaše image přece jen poněkud extravagantní, nadto ve čtyřiceti. Co pro vás make-up znamená? Proč se právě takhle cítíte dobře?
    %%Ženy používají líčidla, aby se zkrášlily a aby zdůraznily svou osobnost. I já mám pro používání make-upu tyto dva důvody, i když ten druhý v mnohem větší míře.
    %% Jak důležitou roli sehrál váš image v životě The Cure?
    %%Byl poznávacím znamením kapely a v tomto směru nám určitě prospěl. Kombinace bledé pleti s červenou rtěnkou a černými vlasy má romanticky vampýrský nádech, ale není na tom nic vykalkulovaného; takhle prostě vypadám. Mám bledou pleť a červenou rtěnku nosím proto, že se mi nelíbí oranžová. Na druhou stranu jsem si třikrát oholil hlavu a lidem se koncerty líbily úplně stejně. Někdy se image příliš přeceňuje.
    %% Řekl jste, že The Cure nepouštějí v televizi a v rozhlase, protože nekupujete správným lidem drinky. To jste myslel vážně?
    %%Tak to v Británii funguje. Vím to jistě, protože když nás měla v letech 1987-1990 média v oblibě, bydleli jsme v Londýně a setkávali jsme se s vlivnými lidmi u baru. Od té doby, co jsou z nás venkované, se o nás britský tisk nezajímá. Další věcí je, že jsme tehdy byli o třináct let mladší. To je taky důležité. Z téhle stránky hudebního průmyslu se mi dělá zle, ale změnit se to nedá a zas tak moc mi na tom nezáleží. Vlastně mi jakýmsi perverzním způsobem vyhovuje, že britská média teď v zásadě ignorují všechno, co The Cure natočí.
    %% Proč vám to vyhovuje?
    %%Dává mi to osobní svobodu. Média mě neotravují. V jiné evropské zemi bych měl se soukromím asi větší problémy. Kromě toho úroveň britské hudební žurnalistiky klesla v posledních letech na tak hanebnou úroveň, že by mě to znepokojovalo, kdyby nám mainstreamový tisk věnoval pozornost. V normálních zemích se hudební žurnalistika týká hudby, kdežto v Anglii nejde o hudbu, ale o lidi, kteří ji vytvářejí, a to je úplně špatně. Už i tady se hraje o moc jako všude jinde.




    The Cure vznikli v roce 1976. Skladatel, kytarista a zpěvák Robert Smith (1959) je jediným pojítkem mezi početnými sestavami a jeho nápadný image byl od počátku výrazným symbolem kapely. Díky melancholicky laděným písničkám a citově hlubokým textům, v nichž Smith předkládal sebereflexivní obrazy své duše, se The Cure stali jednou ze vskutku kultovních rockových skupin posledních dvou dekád. V osmdesátých letech patřili spolu s Depeche Mode k vůdčím postavám vlny ponurých, černooděných kapel, které tvořily protipól lehkovážné diskotékové módě. V devadesátých letech The Cure fungovali mimo módní směry a zachovali si početné a věrné obecenstvo.


    autor: Martina Kotrbová, MF Dnes 15. 4. 2000
    1015