1015
EN CZ
HISTORIE - historie akcí - PODROBNÉ INFORMACE
vše  2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001 2000 1999 1998 1997 1996 1995 1994 1993 1992 1991
The YES SYMPHONIC TOUR
web headlinera

  • Průmyslový palác, Výstaviště
  • 11. 11. 2001 - začátek 20:00

    Vstupné: 1600,- 800,- 600,- Kč
  • The YES SYMPHONIC TOUR - Klik pro originální velikost
    Recenze / článek k akci
    Yes nebyli symfoničtí formálně
    Nedělní spojení britské art-rockové kapely Yes a symfonického orchestru bylo zatím nejcelistvějším počinem tohoto druhu, jaký jsme mohli v Praze slyšet.

    Napomohla tomu povaha hudby téhle kapely, která působí na scéně od roku 1968 a jejíž členové nyní žijí ve Spojených státech. Close To The Edge, Roundabout, I have Seen All Good People a další uvedené skladby jsou vlastně velmi otevřené - pro vstup orchestru jsou připraveny netradiční členitou strukturou, rozsáhlými plochami pro mezihry i zhruba desetiminutovou délkou.
    %%Ostatně během více než dvouhodinového koncertu zaznělo pouhých jedenáct skladeb, z nichž jen několik (například Do not Go) pocházelo z nového alba Magnification. Yes čerpali hlavně z raných desek, které přinášejí jejich zásadní a pro tento typ představení nejvhodnější materiál.

    %%Zatímco Deep Purple k nám nedávno přivezli orchestr jako zvukovou vějičku, jež pouze obtáčí melodická písňová schémata, Yes a najatí polští symfonici vystavěli své skladby do monumentality, zvukové plnosti a příjemné relaxační harmonie. Muzika stoupala a klesala ve vlnách, rostla, rozlévala se do pramenů sólujících členů Yes: kytaristy Steve Howea, bubeníka Alana Whitea a baskytaristy Chrise Squirea. Ten gradoval skladbu Starship Trooper rychlými figurami do takové míry, až vzorně usazené publikum vyskočilo v Průmyslovém paláci ze židlí a uspořádalo kapele ovace.

    %%Padesátník Ion Anderson zpíval s hlasem stejně snivým, krystalicky čistým i tenkým jako na starých nahrávkách Yes. Ani jednou nezakolísal a jeho výkon dával vystoupení přídech jakési nadčasovosti. "Připadám si jak v nádražní hale," komentoval Andreson "tunelovitý" prostor sálu, poměrně solidně ozvučeného a zcela zaplněného několika tisíci lidmi. Ti znali muziku Yes, tleskali při každém sólu a závěr koncertu proměnili ve velký aplaus.

    %%V současné době se dostávají do módy symfonické úpravy populární hudby, vzpomeňme na projekty Jaze Colemana s hudbou The Doors nebo jeho fúzi s kapelou Čechomor a pražskými filharmoniky. Proti nim mají Yes velkou výhodu: oni orchestrálně rozmáchlou muziku dělali již v sedmdesátých letech a nyní si jen potvrdili její platnost. "Jejich" orchestr neseděl na pódiu formálně, ale jako platná součást kapely, která patrně vytvořila hudbu, jež přežila všechny stylové bouře.

    autor: Vladimír Vlasák, MF Dnes
    Yes v Praze – láska, vesmír a filharmonie
    Kapel, které spadají do škatulky art rocku, přežily řádově desítky let a fungují dodnes, je poskromnu.

    Některé z nich, jako třeba Pink Floyd, uhnuly od svého původního směru minimálně, jiné svůj zvuk a potažmo styl modifikovaly ruku v ruce s vývojem jakéhosi gró, které to které období v hudbě panovalo – z "velkých jmen" by sem mohli spadnout třeba Jethro Tull. Nebo Yes.
    %%Legendy, které zůstaly legendami i přes občasné nešťastné experimenty. Vývoj, které takové kapely prožívaly, je nejlépe vidět na živých koncertech, které prořezávají všechna tvůrčí období a které máme to štěstí čas od času shlédnout i v matičce Praze (napadá mě i lehce prvoplánové pojítko s pražskou "artrockovou" meccou – Průmyslovým palácem, kam se rádi vracejí i Jethro Tull).
    %%Zpět k tématu. Koncertní šňůra, kterou Yes právě projíždějí, je zasvěcená čerstvému (v pořadí osmadvacátému – počítám-li dobře) albu "Magnification". Jeho výjimečnost nespočívá snad ani ve výkonech kmenových muzikantů, jako v přizvání plnohodnotného symfonického orchestru, který se s kapelou vydal i na koncertní turné. Ponecháme-li stranou polemiky o tom, je-li jeho využití na rockovém pódiu v tomto případě efektivní (například s nedávno zmiňovaným vystoupením Deep Purple s filharmonickým orchestrem by šel jen těžko srovnávat), jedná se v každém případě o čin velkorysý a uznáníhodný.
    %%V místech, kde byl orchestr nenahraditelný a kdy jen nepodbarvoval party ostatních nástrojů (těch byla bohužel většina), bylo příjemné pozorovat souhru ryze akustického s plně elektrifikovaným – určitě mezi ně patří jeden ze silnějších momentů večera "In The Presence Of" ("Magnification"). Druhá ukázka z aktuální desky – "Do not Go" – zase posloužila jako případ pravého opaku. Příjemnější osvěžení "tradičních" yesovských aranží než hafo filharmoniků zajistily občasné sólové výstupy muzikantů, za všechny by bylo chybou nezmínit samostatnou kytarovou exhibici Steve Howea, nebo několikaminutové bloky sól v jedné z nejmileji "zamrzlých" skladeb, bezmála třicet let staré psychedelické smršti "Ritual".
    %%Na kontaktnosti mezi jevištěm a hledištěm výrazně přispěl i přídavek "Roundabout", kdy všichni sedící vstali a pod pódiem zavařili na poctivý kotel.
    %%Jinak se ve více než dvou hodinách koncertu od pohledu obskurního sdružení typů v elasťákách (Chris Squire), hippie oblečcích (Jon Anderson), pocvokovaných opascích a potítkách (Alan White), intelektuálů jak vysřižených z Katovny (Steve Howe) a filharmoniků ve fracích, objevila i místa, při kterých se méně ortodoxní fandové Yes ponudívali. Zejména druhá třetina utíkala velmi pomalu – nepomohly ani časté upomínky protagonistovy toho, že je to "energie z vesmíru a láska, převážně láska, která vše spojuje a dělá jejich hudbu tím, čím je".
    %%Výkon a nadšení ze hry byly v kontextu již odehraných koncertů Yes obdivuhodné (a s přihlédnutím k faktu, že Jon Anderson ležel ještě odpoledne v nemocnici...) a evidentní je, že nabitý sál Průmyslového paláce odcházel příjemně povzbuzen a potěšen – což se třeba nedá řict o již zmiňovaném koncertě unavených staříků Jethro Tull. Zrovna tak nezbývá než konstatovat, že je dobře, že podobné legendy přežívají a pomáhají osvěžovat dosti zatuchlý svět současných kolegů, nicméně občas připomínají spíše milou procházku skanzenem a víc než uznalé přitakávání vzbuzují úsměv.
    %%Koncertní playlist: Close To The Edge, Long Distance Roundaround, sólový blok Steve Howea, Do not Go, In The Presence Of, Starship Trooper, And You And I, I have Seen All Good People, Ritual, Roundabout.

    autor: Hynek Just, Music Server, 13.listopadu 2001
    YES SYMPHONIC v Praze
    Zájem o koncert byl skutečně veliký, to potvrdila i hojná účast nedočkavých fanoušků.

    Není se čemu divit kapela hraje asi 30 let a má naprosto nezaměnitelný zvuk a styl, který sahá od popu přes rock až po prvky hudby klasické. Všechna místa k sezení byla zaplněna a ještě mnoho dalších posluchačů postávalo po stranách hlediště.
    %%Hned při nástupu muzikantů na scénu se publikum dostalo doslova do varu. První část koncertu byla ve znamení nových symfonických skladeb. Muzika byla klasicky "yesácká" – jemná, optimistická a důkladně proaranžovaná. Mohutný zvuk orchestru ještě zvýraznil některé pasáže, které by kapela v klasickém obsazení jen těžko doháněla. Někdy byla slyšet z celku pouze neurčitá zvuková hradba a pan zvukař se jistě pěkně zapotil. O to lépe znělo několik skladeb bez orchestru.
    %%Samotní Yes mě oslovili více než celý monstrózní projekt, asi v tom bude i síla zvyku. Výborným zpestřením koncertu bylo i sólové vystoupení Steve Howa (kytary) a samozřejmě bubenické sólo do kterého se zapojili i o statní členové kapely a pomáhali tak Alanovi Whitovi na různé perkusivní nástroje. Znělo to opravdu velkolepě (jak je u Yes zvykem).
    %%Na závěr koncertu už všichni v hale stáli a odměňovali kapelu i orchestr bouřlivými potlesky. Jon Anderson kromě výborného zpěvu ještě velice vkusně uváděl celou (nepříliš výpravnou) show.
    Ještě malý postřeh na závěr: Byl to skvělý zážitek, ale ještě lepší by byl bez orchestru.
    %%Na Yes by měli jít povině všechny naše popové "hvězdy", zjistili by, že se dá dělat "líbivá", radostná muzika na velice vysoké umělecké úrovni.
    Kromě výborné muziky jste si mohli koupit také "pivo". Ono to nebylo tak úplně pivo, byla to značka Desperados za "pouhých" 70 Kč. Chutí to připomínalo spíše citronovou Poděbradku nežli světlý ležák.

    autor: FC, FreeMusic.cz, 12.listopadu 2001
    Legendární skupina Yes zahrála v Průmyslovém paláci
    Britská artrocková skupina se i po třiatřiceti letech těší velkému zájmu fanoušků i hudebních odborníků. Jasným důkazem toho byl i nedělní koncert v levém křídle Průmyslového paláce, který navštívily stovky nadšených fanoušků.

    Dobře naložení muzikanti ještě před koncertem navštívili české novináře, kde pohovořili něco málo o jejich aktuální desce s názvem Magnification i o právě probíhající koncertní šnůře.
    %% "Evropské turné jedeme s velkým symfonickým orchestrem, tedy Polskou filharmonií. Připravit takovýto projekt je to dost technicky složité a časově náročné, ale nám to přišlo zajímavé, a tak jsme do toho šli," řekl s úsměvem zpěvák a zakladatel Jon Anderson. Něco velkého, zajímavého a originálního – to je pro Yes tak typické.
    %%Skupina, která nyní brázdí evropská velkoměsta na svém turné The Yes Symphonic Tour, je jedinečným souborem, jenž se zlatým písmem zapsala do dějin rockové hudby. Právě pro své neobvyklé postupy – složité aranže nebo míchání jednotlivých žánrů dohromady, z niž vycházely ty nejoriginálnější hudební koktejly všech barev a chutí. To je poznávací značka tolik milovaných Yes. %%Vydali celkem 27 alb a na kontě mají přes 30 miliónů prodaných nosičů.
    %%Skupina v Praze odehrála devadesátiminutový blok společně se symfonickým orchestrem a zbývající půl hodinu jen samostatně.

    autor: Marek Peška, Večerník Praha, 11. listopadu 2001
    Rozpačité přitakání Yes
    Jestliže se na probíhající turné The Yes Symphonic Tour vyzbrojili artrockoví veteráni Polskou filharmonií, byla to po všech stránkách věc přirozená.

    Čtyřiatřicetileté hudební martyrium Britů povětšinou s vážnou hudbou výrazně koketovalo, a kromě toho se na letošním albu Magnification objevily ryze symfonické pasáže na úkor klávesových ploch, což přirozeně zatoužila kapela takového formátu přenést v co nejvěrnější podobě na pódium.
    %%Na svou upřímnou touhu po artrockové dokonalosti tentokrát žel doplatila. Svůj druhý pražský koncert (premiéru měli před dvěma lety) nechali Yes umístit do prostorného Průmyslového paláce na Výstavišti, jenž bývá pro každého rockového zvukaře věru přísnou profesní maturitou. Když se zpěvák Jon Anderson mimoděk zmínil, že si připadá jako v nádražní hale, vykreslil zvukový propad naprosto přesně. V té nepřehlednosti pak docela zaniklo symfonické těleso, čímž se na jednu stranu stal vjem poloviční, na stranu druhou se ale rozestřely nepříliš prokoumané aranže, které již v samotném základu deklasovaly filharmoniky do role "druhých houslí".
    %%Dalo se samozřejmě očekávat, že koncert bude především doménou Yes. Nebylo by ale od věci, kdyby kapela ponechala svým souputníkům více prostoru a nedala jim pouze zahrát plochy, které bezpečně zvládá svépomocí, a občas vyplnit pauzy mezi skladbami. A tak se ze spojení Yes a Němcem Wilhelmem Keitelem vedeného filharmonického tělesa stal zvukově mdlý dýchánek vynikajících hudebníků, kteří jej sestavili jak ze skladeb z aktuálního počinu, tak ze vzpomínek na léta svého hudebního rozpuku. Přirozený prostor dostaly nástrojové exhibice kytaristy Stevea Howea a baskytaristy Chrise Squirea, za něž si oba sice odnesli uznalé výkřiky zaplněného sálu, nicméně pokud by onen prostor raději dostaly další kompozice, byl by využit funkčněji.
    %%Yes totiž nejlépe fungují jako kapela, a to i přesto, že jsou napěchováni vynikajícími a všestranně nadanými osobnostmi. Jejich kompozice (bez ohledu na dobu vzniku) jsou učebnicovými ukázkami bravurní aranžérské práce a neméně obdivuhodného nakládání s dynamikou. V tom je základ jejich vlivu, což se ukázalo i v Praze. Když předkládali obé, proměnili se ve velkorysé hudební bůžky, kteří rozdávají poctivé umění jako vydatnou duchovní stravu. Zrozpačitěl ovšem ten, kdo ji chtěl přijímat i s kořením.

    autor: (JAŠ), Právo, 13. listopadu 2001
    1015