1015
EN CZ
HISTORIE - akce dle roků - PODROBNÉ INFORMACE
vše  1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017
JOANNA NEWSOM

  • support band - THE MOORE BROTHERS
  • Divadlo Archa
  • 14. 09. 2007 - začátek 20:00

    Mediální partneři
  • Muzikus
  • Radio 1

    Vstupné: v cenových kategoriích: 1. kat. (sezení) 690 Kč, 2. kat. (sezení) 590 Kč, 3. kat. (stání) 490 Kč

    Předprodej
  • Divadlo Archa
  • Ticketpro

    Kulturní svět zaznamenal před časem nástup nového hudebního směru freak-folkových písničkářů. Základem jejich tvorby je z velké části jazz a hudební tvorba konce 60. let.
    Nejvýraznější představitelkou tohoto nového směru je droboučká pětadvacetiletá harfenistka Joanna Newsom.

    I když by se dalo podotknout, že tento nový směr je čistě americkou záležitostí, Joannu předchází celosvětově skutečně velká pověst a hlavně nesporný velký talent. Patří do stejné „party“ jako Coco Rosie nebo Antony and the Johnsons, v jejím hlase a výrazu uslyšíte Kate Bush, Tori amos nebo Bjork.

    Zájem o „živé“ muzikanty roste. Joanna vyráží na celosvětové turné, jehož evropská část vyvrcholí již dnes vyprodaným koncertem v londýnské Royal Albert Hall.
    14. září předvede své umění i v České republice v pražském Divadle Archa. Její koncert bude bezesporu významnou kulturní událostí pro příznivce nových talentů, ale samozřejmě nejen pro ně.

    Koncert Joanny Newsom se uskuteční za podpory Ministerstva kultury ČR.

    Muzikus.cz o Joanně Newsom před časem napsal:
    Joanna Newsom - Víla z kalifornských lesů
    Harfa nikdy nebyla běžným nástrojem písničkářů a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo v blízké budoucnosti měnit. Když se k tomu přidá ještě nezvyklý ukňouraný hlas, máme hned dva důvody proč si myslet, že bude Joanna Newsom ještě dlouho lehce zapamatovatelná.
    Současná scéna freak-folkových písničkářů, označovaná také jako hnutí New Weird America, se nejen za oceánem těší velké oblibě. Z tvorby jejích představitelů je slyšet odkaz folku a psychedelie let šedesátých, k čemuž se často i nepokrytě hlásí, ale inspirační podněty přichází i z oblasti free-jazzu, noisu nebo elektroniky. V posledních letech se jich vyrojilo takové množství, že k jejich spočítání by prsty na rukou stačily opravdu jen stěží, a vedle těch nejznámějších, jako je Devendra Banhart nebo sesterské duo Coco Rosie, se začíná i čím dál víc mluvit o drobné harfenistce z Nevady, Joanně Newsom.

    Po malých krůčcích k úspěchu
    Skoro to svádí k myšlence, že to s ní vlastně ani jinak dopadnout nemohlo. Když totiž člověk vyrůstá v prostředí s naprosto unikátním muzikantským zázemím a k tomu má hned za plotem jednoho ze stěžejních skladatelů druhé poloviny století, minimalistu Terryho Rileyho, nezdá se, že by z téhle situace bylo jiné východisko než začít sám tvořit hudbu.
    Joannina písničkářská dráha začala během studií hudby na Mills College zhruba před čtyřmi lety. Tehdy nadobro opustila koncept instrumentálních kompozicí, kterými už drahnou chvíli zabývala, a začala do svých skladeb zapojovat hlas a opatřovat je vlastními texty. Mezitím, co si vlastním nákladem vydala dvě dema, se intenzivně věnovala koncertování a díky tomu si jí pozvolna všímali zavedenější muzikanti podobného ražení, kteří ji následně zvali jako hosta na vlastní vystoupení. Jedna z takovýchto výpomocí - turné s Willem Oldhamem, známějším dnes spíše pod pseudonymem Bonnie Prince Billy - jí v roce 2004 pomohla k podepsání smlouvy s chicagským labelem Drag City.

    Joanna Newsom
    „Ráda bych se dostala k nějakému vydavatelství, protože cestování s harfou je strašně drahé. Když mě někdo požádá, jestli bych s ním nejela na turné, a já vidím, že by to stálo za to, nevím, jestli budu mít vůbec co jíst, když pojedu. Jakékoliv auto, které je dost velké na to, aby pobralo harfu, má obrovskou spotřebu“. Takhle si na existenční problémy stěžovala Joanna jen pár měsíců před tím, než jí vyšla první oficiální deska The Milk-Eyed Mender.
    Až na pár výjimek šlo vlastně jenom o znovunahrání vybraných skladeb, které už na koncertech nějakou dobu prezentovala. Ve dvou z nich se místo harfy objevuje klavír - nástroj, za nímž se v té době paralelně objevovala v sestavě rockové kapely The Pleased - a v jedné cembalo. Po vydání alba následovala dlouhá šňůra, která zavedla Joannu poprvé mimo Spojené státy. Kromě Evropy, kterou procestovala celkem důkladně, během ní i krátce navštívila Austrálii a Japonsko, především jako předskokanka někdejšího průkopníka lo-fi hudby a současného partnera Billyho Callahana.

    Orchestr, pohádky a andělé
    Když Joanna začínala psát své první zpívané skladby, snažila se na rozdíl od těch předchozích, instrumentálních razantně krátit jejich délku a víc se blížit klasické písňové formě. Při tvorbě materiálu na druhou desku se rozhodla pro naprosto opačný přístup. Druhotina nazvaná Ys podle mýtického zatopeného města na území dnešní Francie tak obsahuje jenom pět skladeb a jejich délka občas sahá až k šestnácti minutám. Poeticky obrazné a většinou i skvěle výpravné texty díky tomu získávají na délce a tím i možnosti lépe a podrobněji vykreslit situace a příběhy, které do nich vkládá. Stejně jako většina autorů, kteří si zakládají na tom, co zpívají, ale velmi nerada o svých verších mluví. „Kdyby šlo mé písně vysvětlit během jednoho rozhovoru, nebyl by pak důvod, aby byly písněmi.“

    Joanna Newsom
    Tou nejrazantnější změnou oproti The Milk-Eyed Mender je ale nástrojové obsazení poslední desky. K hlasu a harfě se tu ve všech skladbách přidává symfonický orchestr a hodně neobvyklé aranže se hned na první poslech razantně straní obvyklého patosu, který bývá ke slyšení v symfonických projektech rockových kapel. Psaní orchestru se na Callahanovo doporučení chopil ostřílený americký skladatel Van Dyke Parks. Veterán, který už v šedesátých letech aranžoval pro Beach boys a jehož nápady si Joanna nemohla vynachválit.

    Na otázku, proč si vybrala zrovna harfu, nedávno odpověděla: „Myslím, že to ve mně tehdy asociovalo pohádky, princezny, magické předměty, anděly a podobně“. Velmi podobný pocit evokuje v posluchačích i její současná hudba. A hlas, který opravdu občas připomíná to osmileté dítě, kterým byla, když na harfu začínala hrát, a v němž je místy slyšet i kousek Björk, tomu vydatnou měrou napomáhá.
    Ys je na světě už asi dva měsíce, ale za tu dobu o něm snad nikdo nenapsal křivého slova. Joanna Newsom je zkrátka v kurzu. Jenom to není ten druh kurzu, v němž se adepti střídají jako figurky na orloji a ze kterého jde stejně tak lehce vypadnout, jako se do něj dostat. (Zdroj: Muzikus.cz)


    Joanna Newsom - discography:
    Albums
    The Milk-Eyed Mender (Drag City, 2004)
    Ys (Drag City, 2006)

    Early non-official recordings
    Walnut Whales (self-released, 2002)
    Yarn and Glue (self-released, 2003)

    EPs
    Joanna Newsom and the Ys Street Band (Drag City, 2007)

    Singles
    "Sprout and the Bean" (Drag City, 2004)

    Contributions on compilations
    The Golden Apples of the Sun (Bastet, 2004) With the song "Bridges and Balloons" (Originally released on The Milk-Eyed Mender)

    Bands, Collaborations and Guest Appearances
    Golden Shoulders - Let My Burden Be (Doppler, 2002)
    The Pleased - One Piece From The Middle (self-released, 2002)
    The Pleased - Don't Make Things (Big Wheel Recreation, 2003)
    Nervous Cop - Nervous Cop (5 Rue Christine, 2003)
    Vetiver - Vetiver (Dicristina Stair, 2004)
    Smog - A River Ain't Too Much To Love (Drag City, 2005)
    Vashti Bunyan - Lookaftering (Fat Cat Records, 2005)
    RF & Lili De La Mora - 'Eleven Continents' (Rowing At Sea / Time Release Records, 2007)

  • JOANNA NEWSOM - Klik pro originální velikost
    Recenze / článek k akci
    Joanna Newsom, Praha - Divadlo Archa, 14. 9. 07
    Koncert Joanny Newsom byl, řekl bych, už od začátku naprosto jasná záležitost.

    Rozhodně totiž nepatří k interpretům, jejichž vystoupení mají kolísavou kvalitu – ne jako třeba u nás před nedávnem vystoupivší Coco Rosie. Takže něco jako: koupit si lístek a vědět už předem, že to, co dostanete, za to bude stát.

    Po téměř hodinovém čekání oproti avizovanému začátku v přehřátém foyer na to, až se otevřou dveře do sálu, se vyprodaná Archa začala usazovat na sedačky v případě sedících a zaujímat strategicky dobrá místa v případě těch, kteří zvolili levnější lístky na stání. Odhadem se mohla návštěvnost pohybovat okolo tisícovky lidí.

    V pozici předkapely se představili Moore Brothers - akustická folková minikapela, složená ze dvou bratrů a jedné kytary, která jede s Joannou Newsom celé evropské turné. Jejich tiché pološeptavé melodie, snad vzdáleně připomínající Simona a Garfunkela, byly chvílemi celkem zajímavé, chvílemi spíš nudily, ovšem po čtyřiceti minutách byl akorát tak čas odejít. Závěrečné fotografování sálu jedním z členů tak nějak potvrdilo charakter celého vystoupení – vyfoťme si to na památku, tolik lidí na nás už nejspíš nikdy nepřijde. K dobru se jim ale musí přiznat, že na nahrávkách se (po zběžném poslechnutí skladeb na jejich webu) zdají být mnohem přesvědčivější.

    Joanna Newsom přišla na pódium klasicky oblečená do renesančních šatů a s ní i doprovodný soubor ve složení bicí (respektive dva samostatné bubny a dva činely), housle a mandolína alternovaná za banjo. Takže zvukově velká změna jak od orchestrálního Ys, tak od sólového Milk-Eyed Mender. Ti zvídavější její koncertní podobu možná už slyšeli na letošním třískladbovém živém EP, ti ostatní v průběhu zjistili, že bubny dodávají skladbám solidní dynamickou gradaci, že mandolína, popřípadě banjo nic zásadně nemění a že housle do velké míry kopírují party houslí z poslední studiové desky.

    Během dvouhodinového koncertu zahrála snad celé Ys, pár starších kousků a taky několik skladeb úplně odjinud. Došlo na novinku Coleen ze zmíněného EP i na dost klasické country, které znělo na harfu opravdu originálně, nebo skotskou lidovku. Rozdíl oproti tomu, co je slyšet na deskách, pak už dál spočíval jen v mnohem výraznějším rytmizování - což naživo fungovalo opravdu dobře. Zhruba po hodině a tři čtvrtě poděkovala za to, že se díky nám mohla podívat do Prahy, a odešla, aby se vzápětí mohla vrátit k ve stoje aplaudujícímu publiku. Odehrála ještě jeden přídavek a už zmizela nadobro.

    Jedinou malou skvrnou na celém večeru bylo paradoxně ono velké očekávání. Když jdete na koncert, od něhož čekáte, že bude perfektní a on je, těžko po něm budete u vytržení - vždyť jste to vlastně čekali, víc než spokojenost se nedostaví. Nic to ale nemění na tom, že šlo o jednu z největších koncertních událostí letoška…tedy o jednu z největších koncertních událostí letoška pro lidi, které už dnes nerozhodí akce typu Rolling Stones v Brně.

    autor: Daniel Matoušek, Muzikus.cz
    I alternativní hudba může znít sexy
    Pouhá dvě řadová alba, která se v Česku ani nedala sehnat, a několik málo - byť nadšených - článků v tisku, předcházely pražskému koncertu Joanny Newsom.

    Přesto byla Archa zaplněná a publikum zasvěcené.

    Už úvodní skladba Bridges and Balloons, která zahajuje i album Milke-Eyed Mender z roku 2004, návštěvníky ubezpečila, že zvolili svůj program na páteční večer 14. září šťastně.

    Druhý titul připomněl úvod druhé desky Ys z loňského roku: Emily. Pak následovaly skladby z obou alb na přeskáčku a došlo i na žádost z publika - starou skotskou tradiční melodii.

    Pětadvacetiletá kalifornská zpěvačka a harfenistka Joanna Newsom vystupovala přirozeně, trochu plaše, ale po umělecké stránce zcela sebevědomě. Diváky občas pobavila průpovídkami: třeba že ji ještě nikde nefotilo tolik lidí jako tady v Praze. Nebo poděkovala, že jsme jim, Američanům, udělili víza, aby sem mohli přijet. Anebo že prosí stáhnout ostré světlo, které ji rozřezává jako laser.

    Také několikrát nadšeně poděkovala svým předskokanům - krajanům Moore Brothers. Ti opravdu nebyli špatní. Dva mladí zpěváci, doprovázející se na jednu kytaru, kterou si průběžně předávali, byli sehraní, jakoby společně zpívali už v kolébce. Písním nechyběly dobré nápady, zajímavé a náročné harmonie, jen ten rámcový styl byl až příliš závislý na letitém modelu typu Simon & Garfunkel.

    Joannu Newsom doprovázeli tři tiší a citliví společníci. Zpívající houslistka, zpívající perkusista a hráč na tamburu a banjo. Balkánská osmistrunná loutna tambura se s harfou pojila obzvlášť dobře.

    V nejnovější písni koncertu, v Colleen z poslední EP desky, dokonce její melodické běhy dodávaly soundu až etnický ráz. Takže bychom mohli kapelu z fleku přeřadit ze škatulky freak folku, kterou propagační články stále poněkud schématicky zdůrazňují, do šuplíku world music.

    Ryan Francesconi střídal tamburu s banjem, které zase písničku přiblíží lidovkám nebo country. Za zmínku stojí i zcela netradiční hra Neala Morgana na perkuse. Velký buben, přechodový buben, dva činely a tamburínku obsluhoval s hodinářskou jemností. Ani jeden úder navíc!

    Styl Joanny Newsom je dnes už jen obtížně definovatelný. Její písničky jsou obvykle dlouhými kompozicemi, plnými zvratů a protikladných nálad. Mají složitost klasické hudby a údernost rock'n'rollu. Společným jmenovatelem je na dnešní dobu neuvěřitelně bohatá melodika.

    Joanna své poetické, až pohádkově nadrealistické texty rozhodně nerecituje, ale "vypráví". Vypráví je pomocí velkých melodických oblouků, skoků a skluzů. Její zpěv už není tak dětsky skřehotavý jako v počátcích. Ani tehdy to nevadilo.

    V Arše jsme ale slyšeli vypilovanou jasnou a silnou barvu hlasu, opřenou o nazální rezonanci a místy přecházející ve vysokou fistuli. Co je nejdůležitější: hlas je zcela zaujat obsahem a výraz tak má nezaměnitelnou naléhavost. Něžné pasáže jsou střídány ostrým rytmem, takže žádná nuda rozhodně nehrozí.

    Koncert uplynul velmi rychle. Bavil. Po písničce Clam, Crab, Cockle, Cowrie, ohlášené jako poslední, následoval ještě přídavek v podobě Peach, Plum, Pear.

    Posluchač odcházel s přesvědčením, že harfa je soběstačným nástrojem, který může nahradit celý orchestr. Nástrojem, hrajícím znělé basy, akordické výplně i ostře řezavé melodické vyhrávky. A to vše současně, hrané stejnou osobou, která přitom navíc zpívá.

    Joannina technika hry na harfu není jen čistě klasická. Promítají se to ní interpretačních praktiky z oborů harf keltských i afrických. Podrženo a sečteno: byli jsme svědky neobyčejného talentu, rozvinutého nezměrnou pílí a servírovaného mile, skromně, přirozeně, s přitažlivou elegancí. Vida, i alternativní hudba může znít sexy!

    autor: Aleš Opekar, iDnes.cz
    Joanna a odlesky nezachytitelného
    Letos v létě se pražská Archa stala domovem kapel, které stojí pevně rozkročeny mezi mediálním zájmem a komerčně nespoutanou tvořivostí.

    Po Coco Rosie a Sonic Youth prozářila její černé vnitřnosti jedna z největších hvězd současné folkové vlny - Joanna Newsom.

    Pátek 14. září 2007. To datum si musím zapamatovat jako večer, kdy Praha dokázala pojmout tři skvělé koncerty najednou. V Akropoli hráli Hexstatic, v Rock Café Unsane a v Arše Joanna Newsom. Můj chvilkový povzdech nad tím, že všechny tři vystoupení najednou prostě neuvidím, okamžitě přebila vzpomínka na dokonalé kompozice a aranže na "Ys" (za ty může Van Dyk Parks) a bylo překvapivě snadno rozhodnuto. Místo krve a potu a místo projekcí a elektroniky zaujala harfa, Joanna Newsom a její Ys Street Band. Moje počáteční obavy, že se Archu nepodaří vyprodat, byly rozprášeny ve chvíli, kdy vzduch ve foyer divadla definitivně nahradil dav lidí. Jak to bývá obvyklé, pobyt ve vakuu se protáhl alespoň o hodinu proti původně ohlášenému začátku. Když se konečně otevřely dveře, tak se všichni mohli pohodlně usadit na svá sedadla, případně na trochu studenější, ale o nějakou tu korunu levnější dřevěný schod na ochozech. Původně jsem si myslel, že koncert bude one woman a one band show, ale můj neznalý omyl napravili svým nástupem The Moore Brothers.
    © Honza Průša / musicserver
    The Moore Brothers, které jsem nepobral. Simon a Garfunkel se špatně střiženými kalhotami, ještě křehčími skladbami, méně, přesto však dostatečně naivními texty, těžko uvěřitelní. Pouze dva chlapíci, jeden v košili, druhý ve vytahaném svetru, co by se rádi nechali pohřbít v prérii. Bohužel jsem nepodstoupil žádné cvičení na Portě, a tak byl jejich koncert pro mě opravdu těžkým bojištěm. Dezorientace v tom, kdo je Paul a kdo Art, neustálé přemítání o tom, že to nemůžou myslet vážně, až po přesvědčení, že jejich jádro je opravdu ryzí a mé srdce prohnilé a pro tento svět zplihlé.
    © Honza Průša / musicserver
    Po odpojení akustické kytary a závěrečném poděkování pomalu nadcházel čas a přicházeli Ys Street Band. Chvilka na doladění, Joanna Newsom a první píseň. "Bridges And Balloons" (nebo se pletu?). Kratším nádechem s představením kapely projel výkřik z publika "What the fuck is your name?" Nějaký idiot, asi. "And what the fuck is yours?" zněla rychlá odpověď. Krátká epizoda, která mnou projela jako nůž okem v "Andaluském psovi" a zkazila mi celou "Emily". Ještě chvíli mi trvalo, než jsem se zbavil toho českého přízvuku v uchu, který postupně a s jistotou vytlačovala "Monkey And Bear". Pak už jsem se ztrácel. Proplouvání od "Milk Eyed Mendera", přes "Ys", až k poslednímu EP.
    © Honza Průša / musicserver
    Křehký zvuk harfy, který většinu času proplétaly ostatní nástroje, jež jen v náznacích občas zesílily. Nejspíš proto, aby podpořily sílu komornosti a pokory. Ys Street Band zůstal v pátek bez práce pouze dvakrát. Při sólové "Sawdust And Diamonds" a při náhlém přání z publika. Nečekaná příležitost poslechnout si starou skotskou lidovku "Ca’ The Yowes To The Knowes". Obě sólové skladby patřily jednoznačně k vrcholům celého večera. Dokonale v nich vynikal cit pro nástroj i neuvěřitelný dar interpretace (možná tohle mi chybělo u The Moore Brothers). To, že v některých momentech skupinové aranže nechyběly, ale rozhodně neznamená, že by byly nadbytečné. Například "Cosmia" nebo "Book Of Right On" by bez nich byly mnohem prázdnější. Jako poslední píseň zazněla "Clam, Crab, Cockle, Cowrie", zasněný refrén se vzdálenými mužskými vokály. Pak jen obrovský potlesk, který rychle přešel z pohodlí sedadel do zcela zaslouženého potlesku ve stoje. Rozbouřený sál na chvíli ještě uklidnila přídavková "Peach, Plum, Pear" a pak už konec. Definitivní. Opravdu zajímavý pátek čtrnáctého. Počáteční rozpaky dorazila neomalenost nějakého stínu ve tmě. Dalo mnoho práce se vzpamatovat. Naštěstí jen mně. Jí ne. Ona za to mohla. Mohla za ten nádherný večer, který by se s jarem rozpustil a rychle zmizel. Zůstane jen příjemný pocit. Nemá cenu odlévat stopy ve sněhu. Ale pokud chcete slyšet alespoň kousek toho jemného došlápnutí, zkuste poslední EP. Tam jsou slyšet náznaky. Zbytek nechte na koncert. Někdy, někam.

    autor: Jiří Kubalík, Musicserver.cz
    1015