1015
EN CZ
HISTORIE - akce dle roků - PODROBNÉ INFORMACE
vše  1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017
NICK CAVE Solo
web headlinera

  • Kongresové centrum Praha
  • 30. 09. 2006 - začátek 20:00

    Mediální partneři
  • Radio Beat 95,3 FM

    Vstupné: 1. kategorie – 1950 Kč, 2. kategorie – 1750 Kč, 3. kategorie – 1350 Kč, 4. kategorie – 990 Kč, 5. kategorie – 650 Kč a 6. kategorie – 200 Kč

    Předprodej
  • Ticketpro
  • Ticketportal

    Nick Cave vystoupí v Praze v rámci své letošní „Solo Tour“.

    Spolu s ním vystoupí doprovodná kapela ve složení: Nick Cave (vocals and piano), Warren Ellis (violin and mandolin), Martyn P. Casey (bass) a Jim Sclavunos (drums).

    Zasvěcení si tedy jistě dokáží spočítat, že někteří z nich jsou stálými členy The Bad Seeds...

    Nick Cave
    Na zpěváka, skladatele, spisovatele a také herce Nicka Cavea dokonale pasuje zprofanovaný přívlastek „kultovní“. Píše se o něm, že je „poslední opravdová rocková hvězda“. Ale nemá daleko do geniality.

    Životopis Nicka Cavea by vydal na román. Z australského zapadákova se vypracoval na přední osobnost světové kultury. Prošel si drogovým peklem, žil v londýnských squatech, v Západním Berlíně i v Brazílii. Nechal se romanticky zmítat osudovými láskami, byl publikem a kritikou vychvalován do nebes i zatracován do nejhoroucnějších pekel. Jeho písničky jsou všechno jiné, jen ne snadno poslouchatelné a prvoplánovitě hitové… Přesto se líbí širokým vrstvám publika.

    Nicholas Cave (vlastním jménem Nicholas Edward Cave) se narodil 22. září 1957 v malém australském městečku Warracknabeal. Malý „andílek“ už od útlého věku prozpěvoval v kostelním sboru, zde má původ asi i pozdější Nickova posedlost náboženskými tématy. Ale především se Nick vybarvil jako nezvladatelný, tvrdohlavý výlupek. Nejprve Nick provokoval jen z vrozeného temperamentu. Ale pak se začal vědomě vzpouzet necitlivým snahám o výchovu. „Ošklivý svět“ ho prostě nechápal. Mladík si tu vysloužil pověst rváče a provokatéra. Ale také vynikajícího studenta literatury a výtvarného umění. Zamilován do tvrdé hudby, založil tu i první kapelu. A našel dost příležitostí k testování účinků alkoholu, cigaret a marihuany a k vybrušování černého smyslu pro humor. V roce 1976 do Austrálie právě vtrhla vlna punku. Nickova punková kapela dostala jméno The Boys Next Door.

    Nástup punku Nicka nadchl. Nový styl dokonale korespondoval s jeho tehdejšími nihilistickými názory a dekadentní stylizací. První vystoupení kapely The Boys Next Door byla pouhou přehlídkou chaosu, ale věhlas divoké party se šířil a přibývaly nabídky ke koncertování. V roce 1979 spatřila světlo světa jejich první deska. Brzy ovšem dosáhla kapela všeho, čeho na omezené australské scéně se svým stylem dosáhnout mohla. A přes záruku vyprodaných sálů začaly nabídky k vystupování zase ubývat: majitelé klubů se oprávněně obávali výtržností doprovázejících veřejné produkce skupiny. Zatčení jednotlivých členů za rvačky, vandalismus nebo pobuřování byla na denním pořádku.

    Bylo jasné, že v Austrálii už Nickovi a spol. pšenka nepokvete. Následující krok se zdál být zcela logický a již dříve ho prověřila řada australských kapel. Na radu manažera se Nickova skupina, nyní přejmenovaná na The Birthday Party, přesunula do Anglie. Ovšem Británie o avantgardisty tohoto typu nejevila zájem. Úspěch dosažený v Austrálii tu neznamenal nic a The Birthday Party začínali vlastně od píky.
    Nakonec se kapele podařilo získat jistý kultovní statut. Jenže návštěvnost koncertů a prodej desek zatím nebyly dostačující na to, aby se muzikanti v Británii uživili. Novináři si dělali z Nickových výroků legraci a kritiky rozhodně nepěly jen chválu. Koncem roku 1980 se Nick a spol. vrátili do Melbourne. Domácí publikum přivítalo navrátilce nadšeně. Hudebníkům se zvedlo sebevědomí a další výpad do Británie o rok později už dopadl lépe. Na podzim 1981 se uskutečnil i první pokus o americké turné. První dva koncerty pořadatelé ukončili předčasně, produkce The Birthday Party se jim zdála nezvladatelná. Což mělo za následek zrušení několika dalších vystoupení, ale i ohromné zvýšení publicity. Australské divochy chtěl teď vidět každý..

    Během následujícího evropského turné došlo k dalšímu osudovému setkání. Nick poznal charismatického berlínského kytaristu Blixu Bargelda. Navíc ho uchvátilo inspirativní kulturní prostředí tehdejšího Západního Berlína, vzdálené snobské namyšlenosti londýnské umělecké smetánky. Cave neváhal ani chvíli a provedl další kotrmelec. Přestěhoval se do Berlína a kdo z kapely nechtěl za ním, letěl přes palubu. V roce 1983 už je skupina personálně přestavěna a jmenuje se Nick Cave And The Bad Seeds.

    V novém prostředí se Cave pustil do horečné práce. První deska vydaná pod hlavičkou Nick Cave And The Bad Seeds a nazvaná From Her To Eternity (1984) měla do rockově-šansoniérské zahloubanosti pozdějších Nickových opusů ještě daleko. Nahrávku nejlépe charakterizuje slovo „nervní“. Všestraně nadaný workoholik Nick začal pracovat i na realizaci svého velkého uměleckého snu napsat román. Vznikly první črty k próze And The Ass Saw The Angel. Zároveň se prohloubila i Caveova závislost na heroinu. Pověst „posledního rock’n’rollového hrdiny“ se postupně změnila na pověst feťáka, neschopného dotáhnout svoje nápady do konce.

    V polovině 80. let zažil Cave na vlastní kůži, jaké to je stát se obětí změny módy. Jeho hudba se najednou zdála kritice pozérská a prázdná. Cave nahrával o to usilovněji.

    Smluvní podmínky a nedostatek peněz donutily Cavea vyrazit na turné. Koncerty se změnily v sérii průšvihů, vrcholících Nickovým zatčením v New Yorku. Při nákupu drog zpěváka načapala policie a poslala na dva dny do vazby. Množily se i Caveovy problémy s policií v Berlíně. Nakonec Cave Berlín opustil a přestěhoval se zpět do Londýna, kde doufal nalézt úkryt před slídícími novináři, fanatickými obdivovateli a hlavně věřiteli z řad dealerů drog. Jenže v Londýně se ihned dostal před soud za držení heroinu. Vyvázl s podmínkou jen díky slibu, že se podrobí ústavnímu léčení.

    Album Tender Pray (1988) konečně ukončilo dobu neúspěchů. Kritika ho ve vzácné shodě označila za mistrovské a stejný názor měli i fanoušci, kteří zajistili Nickovi a The Bad Seeds dosud největší komerční úspěch. Melancholické klavírní balady se staly silnou zbraní Nickova repertoáru.

    V minulém desetiletí se s Nickem udála postupná změna. Nepočítáme-li chvilkové excesy, vyplývající z jeho impulzívní povahy, dokázal si život uspořádat. Ruku v ruce s tím šlo i zklidňování hudebních výpadů, takže mohlo dojít i k dříve tak nepravděpodobnému spojení osobností jako Cave a Kylie Minogue, které přineslo celosvětový hit Where The Wild Roses Grow. Z pozice vyzrálého šansoniéra dokáže oslovit přemýšlivé publikum různých kategorií, aniž by slevil z umělecké kvality.

    Co říká na své současné zklidnění sám Cave? „Snažím se být lepším. Pomáhá mi v tom moje žena Susie Bick, moje děti a hlavně práce. Kdybych přestal dělat to co dělám, nebyl bych ani dobrým manželem a otcem. Ale chce to řád.“

    Krom snímku Hillcoata a Englishe The Ghosts... of the Civil Dead, pro který Cave nejen psal část scénáře a hudby, ale kde se představil i jako talentovaný herec, jsme ho mohli vidět i v kultovním (jak jinak) filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem (Himmel Über Berlin). Cave s kapelou zde víc než jen podkládají scénu z nočního klubu. Nickův herecký talent můžete posoudit i ve filmu Johnny Suede nezávislého režiséra Toma DiCilla.

    Zatím posledním hudebním počinem Nicka Cavea je soundtrack k filmu The Proposition (scénář Nick Cave), na kterém spolupracoval společně s Warren Ellis. Nové album podle informací z webových stránek Nicka Cavea vznikne ještě letos.



    CD Nick Cave – B-Sides & Rarities můžete koupit zde.

  • NICK CAVE Solo - Klik pro originální velikost

    NICK CAVE Solo - Klik pro originální velikost
    Recenze / článek k akci
    Nick Cave Solo - 30/09/06 - setlist

    autor: Jarda Hainzel
    Šťastný je Cave se svými Small Seeds
    Bezmála padesátiletý Nick Cave v Praze poprvé představil okleštěnou mutaci Bad Seeds - a znovu okouzlil tvůrčí i fyzickou vitalitou.

    Už tradičně byl ve slizce plyšovém Kongresovém sále hlavním tématem remcání výběr fujtajblového místa. Nick Cave si ovšem ke svým rozverným představením s trojčlenným výběrem Bad Seeds vybírá striktně sály, ve kterých není pro žádné "výtržnosti" místo.

    Po pár písních, přednesených až překvapivě vřelým a maximálně komunikativním frontmanem, se nicméně uhranutí fandové urvali ze svých odlehlých míst a nevratně devalvovali předražené vstupné vyvolených z prvních řad.

    Pomohli tak zahnat odér snobárny non plus ultra, který se kolem Caveova koncertu utvořil. Přece jen pro pražské yuppies, kteří vzali Cavea po desce Murder Ballads na milost, je pořád dost těžké se s čím dál zarostlejším houslistou Warrenem Ellisem, bubeníkem Jimem Sclavunosem a basistou Marty P. Caseym ztotožnit.

    Čím dál víc proplešlejší Cave sice bez skrupulí přiznává své taťkovství - pražské vystoupení bylo prý prvním koncertem, který jeho šestiletý syn shlédl; ale hudbu samu to díkybohu nijak nezměkčuje. Mocná, řízeným houslovým kraválem obnažená West Country Girl jakožto startér funguje jednoduše skvěle.

    Jedním z hlavních důvodů, proč se Cave pustil do pořádání těchto zdánlivě komornějších seancí, je plezír z možnosti zahrát cokoliv, co se mu zlíbí. Na výkřiky po přání fanoušků reaguje stylem "Jo, to můžeme zahrát" - ale nakonec se pustí do úplně jiné písně (a v docela jiné podobě, než známe z desek).

    The Mercy Seat doprovázela Ellisem předtočená chrčivá smyčka, v pěti kouscích Cave machroval s kytarou, která mu fakticky sekla. A v Henry Lee bubeník Sclavunos drtivými údery rozsekával na maděru slovo balada.

    "Tohle piano je fakt šunt," stěžoval si mistr na chudáka Steinwaye, kterého málem rozmlátil při explozích v Hiding All Away nebo Red Right Hand - a najednou by si rád vystřihl křehoulinké intro ke God Is In The House.

    Caveovo vystoupení bylo dvouhodinovou lekcí, jak zahrát i ty nejzprofanovanější hity jinak a neuzmout jim původní energii. Kdepak, tenhle pán ani zdaleka není za zenitem.

    A kdyby tam chtěl zmizet, spřízněná a ve světovém kontextu čím dál důležitější esa jako Warren Ellis nebo až ostudně nedoceněný Marty P. Casey ho zase jistotně přivedou zpět na výsluní jednoho z nejdůležitějších písňových skladatelů a živelných hudebníků současnosti.

    Ale jestli se o tomhle veskrze přátelském setkání zase bude psát, že je Cave mrzout, desperát, temnotář a kdovíco ještě, pak už o něm nemá vážně smysl cokoliv v Česku číst. Takhle vlídnou tvář a rozverné úsměvy zpoza načerněného kníru nám ještě neukázal.

    S lehkostí se mu i v pitomém sále podařilo navodit intimní atmosféru, kterou tam horko těžko lovili takoví pódiový machři jako Lou Reed nebo Wayne Shorter. A co myslíte, bere Nick Cave ještě drogy? Ale fuj!

    autor: Tomáš Turek, Aktuálně.cz
    Nick Cave nadchl Prahu a rozbil piáno
    Pražské publikum, tradičně výborně vyladěné na temnotu i černý humor písní Nicka Cavea, asi ještě nezažilo tak syrový koncert svého idolu, jako byl ten v sobotu 30. září.

    Ačkoliv byl koncert ohlášen jako "Nick Cave Solo", samozřejmě to neznamenalo, že by na pódiu nebylo nikoho jiného než pověstného australského dekadenta - oznámení jen dávalo na srozuměnou, že s Cavem nepřijedou kompletní The Bad Seeds. A že tedy lze očekávat přece jen jiný sound známých písní.

    To se také vrchovatě naplnilo. Cave, byť nenechal stranou ani poslední dvojalbum Abattoir Blues/The Lyre Of Orpheus, v programu čerpal především z alb z devadesátých let, občas si odskočil ještě hlouběji do historie.

    Zpěvák sám hrál na klavír, který vévodil celému pódiu, prastarou píseň Tupelo a posléze první sérii přídavků odehrál překvapivě na elektrickou kytaru. Zejména na piáno nicméně hrál Cave chvílemi s takovou vášní, že před přídavky musel tým techniků uvést nástroj do provozuschopného stavu.

    Instrumentálním hrdinou dne nicméně byl bezesporu houslista Warren Ellis. Vlasatý divous jen málokdy nechal zaznít svůj nástroj přirozeným čistým zvukem - to jen v písních, které zklidňovaly mnohaminutové přívaly energie, které se linuly z pódia.

    Většinou ale Ellis hrál se zkresleným zvukem, jaký by mu mohl závidět leckterý punkový či metalový kytarista. Jeho nástroj také do značné míry určoval zvuk celé kapely, kterou doplňoval na kvartet ještě basista Martyn P. Casey a bubeník Jim Sclavunos.

    Takovému The Weeping Songu až "hromovládný" riff metalicky zkreslených houslí dodal úplně jiný výraz. A zdaleka to nebyl jediný okamžik, kdy Cave jakoby po dylanovsku přetvořil své známé písně do úplně jiné podoby (byť byly na rozdíl od Dylanových vždy k poznání).

    Asi největšího zásahu se dočkala slavná The Mercy Seat, ostatně píseň, kterou nejčastěji vyvolávali návštěvníci po Caveově otázce "Co chcete slyšet?" v úvodu koncertu. Z původně natlakované, o překot hnané punkově znějící písně se stala balada s převládajícím klavírem, kapela nicméně dokonale pracovala s její dynamikou a píseň o energii rozhodně nepřišla.

    O tom, že s dobrou písní je možné (samozřejmě za předpokladu vkusu nebo aspoň smyslu pro humor) udělat prakticky cokoli a dobrou zůstane, svědčila verze Henry Lee. Původně hitová mordýřská balada zazněla v až brutální noisové podobě a tak zatloukla diváky do sedadel, že si snad ani nevšimli, že na pódiu chybí PJ Harvey, se kterou Cave tuto píseň zpívá v původní verzi.

    Publikum měl Nick Cave samozřejmě "na lopatě" od první vteřiny, a to přes poměrně chladné prostředí velkého sálu Kongresového centra, kde koncert probíhal. Rozvášněn hitem Red Right Hand, zařazeným na třetí místo programu, naběhl pod pódium početný kotel největších fanoušků, který pomohl na koženost sedadel zapomenout a od následujícího The Ship Songu vnímat už jen dokonalou interakci mezi hledištěm a pódiem.

    I když sólový Caveův koncert instrumentálním obsazením na první pohled sliboval spíše komorní zážitek, opak byl pravdou. Praha možná ještě nezažila jeho takhle syrové a tvrdé vystoupení. A to je tady Cave skoro jako doma.

    autor: Ondřej Bezr, iDnes.cz
    Cave strávil většinu koncertu za klavírem
    Jen několik minut stačilo včera australskému zpěvákovi Nicku Caveovi, aby zvedl z vypolstrovaných sedaček své příznivce, kteří zaplnili velký sál Kongresového centra v Praze.

    V programu nazvaném Nick Cave Solo zasedl za klavír a společně s trojicí doprovodných muzikantů za zády publiku zahrál průřez hity, jež složil během své kariéry.

    Kontakt s posluchači navázal hned po první skladbě, kdy si dokonce zašel na kraj pódia s některými z nich potřást rukou. Po chvíli lidem "sedací" úprava sálu již přestala vyhovovat, a řada z nich proto opustila sedačky, aby pod pódiem utvořila mohutný "kotel". Zpěvák je odměnil dávným hitem The Ship Song. Během koncertu s lidmi několikrát mezi písničkami poklidně konverzoval, pokud zrovna nekouřil.

    Většinu koncertu Cave strávil za klavírem. Nástroj nešetřil a chvílemi na něj hrál se značnou razancí. Občas teatrálně dirigoval muzikanty nebo odbíhal s mikrofonem naléhavým hlasem zpívat na kraj pódia; v klidné God Is In The House se zase ztišil téměř do šepotu.

    Cave na zdejších pódiích bývá častým hostem. Zatím naposledy zde vystoupil loni, kdy byl jednou z hlavních hvězd open air festivalu Love Planet v Táboře, a návrat před české fanoušky pravděpodobně plánuje i v budoucnosti. "Uvidíme se příště," loučil se s fanoušky po přídavkové písni Lucy v závěru asi dvouhodinového vystoupení.

    Cave se narodil v září 1957. Proslavil se v Británii s kapelou The Birthday Party, později jej přilákalo inspirativní prostředí tehdejšího západního Berlína. S obměněnou skupinou nazvanou The Bad Seeds vydal v roce 1984 první z řady úspěšných alb nazvané From Her To Eternity. Jeho největším hitem je však zřejmě duet s australskou popovou zpěvačkou Kylie Minogue nazvaný Where The Wild Roses Grow.

    Cave je také autorem divadelních her a básní, vydaných i česky v knize King Ink, a románu A uzřela oslice anděla. Jako herec a skladatel se podílel i na filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem. K filmu se vrátil také nedávno, kdy napsal scénář a složil hudbu ke snímku The Proposition. Australský western je nyní pod původním názvem na programu i v českých kinech.

    autor: Libor Akrman, iHNed
    Nick Cave je stále rozervaný rocker
    Sobotní koncert australského zpěváka Nicka Cavea v pražském Kongresovém centru ukázal, že se nezříká původních kořenů své tvorby. V repertoáru se vedle balad objevila celá řada starších skladeb podaných s bývalou divokostí. Cave zůstává opravdovým rockere

    PRAHA - Návštěvník se jen nesměl nechat zmást místem konání a názvem turné Nick Cave Solo. Zpěváka doprovázela tříčlenná skupina, která rozhodně nenabízela uhlazené verze klasických hitů pro stárnoucí fanoušky rozvalené v širokých křeslech určených původně pro delegáty sjezdů KSČ. I bez kytary oplývala důrazem a přinášela nefalšovaný divoký rozevraný rock s až garážovými názvuky.

    Že Cave nepřijde s uhlazenou show, nabízející jen matný odlesk byvší divokosti, ukázaly hned první údery bicích, za nimiž seděl veterán newyorské rockové avantgardy Jim Sclavunos, kterého podporoval basista Martyn P. Casey I první velvetovsky znějící tóny houslí Warrena Ellise oplývaly sytě zkresleným zvukem, o němž se mnohým kytaristům ani nezdá. A třetí píseň Red Right Hand, v níž Cave krotil piano, jako zamlada Filip Topol, svou nespoutanou a zničující divokostí připomínala destruktivní Birthday Party, s nimiž australský zpěvák hrával na počátku osmdesátých let, než se vydal na sólovou dráhu..

    I když Cave točí v posledních letech uměřená baladická alba, jeho srdce je pořád divoké a rocku se nezpronevěřilo. Dokázal ze sebe vydat úplně vše, jako by právě tento koncert byl poslední, což je klíčem k opravdovosti, bez níž působí rock vyčpěle a prázdně.

    Koncert přinášel průřez tvorby s důrazem kladeným na klasické nahrávky z přelomu 80. a 90. let. Nabízel však vice poloh: přímočarý rock Deanna , strhující drůraznou verzi The Weeping Song i syrové morytáty, jako je Henry Lee, nebo ohlasy blues v Tupelo, kde Nick Cave vstal od piana a chopil se bručící zboosterované kytary. Vystoupení bylo o to zajímavější, že se Cave nedržel originálních verzí a původních aražmá. V redukovaném obsazení se mu mnohdy podařilo lépe vystihnout podstatu písní. Rozervané skladby vyvažovaly balady v čele s The Ship Song, jejichž melodičnost zdůrazňovaly piano i housle, které Ellis občas střídal s mandolínou.

    Není divu, že záhy po začátku mnozí diváci a především divačky opustili svá sedadla a natlačili se pod pódium, zejména když Cave jim ochotně podával ruku a s publikem komunikoval. Občas ovšem žertoval docela drsně, jako ve chvíli, kdy jednomu divákovi řekl, no jen jděte na záchod, my počkáme.

    V závěru to bylo skoro jako když ve stejném sále hovořil na komunistickém sjezdu Gustáv Husák. Nepřetržitý potlesk přecházel v dlouhotrvající ovace a delegáti, pardon, diváci povstávali. Tento aplaus však byl upřímný a radost nefalšovaná. Cave volání publika vyslyšel a dvakrát se vrátil, takže vystoupení trvalo dobré dvě hodiny, v nichž nebyl žádný moment slabší .

    autor: Alex Švamberk, Novinky.cz
    1015