1015
EN CZ
HISTORIE - akce dle roků - PODROBNÉ INFORMACE
vše  1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017
THE FRAMES
web headlinera

  • support band - Slot & Shade
  • Divadlo Archa
  • 12. 02. 2005 - začátek 20:00

    Mediální partneři
  • Radio Beat 95,3 FM

    Vstupné: v ceně 330 Kč v pokladně Divadla Archa nebo

    Předprodej
  • Ticketportal

    The Frames založil v roce 1990 Glen Hansard poté, co byl doporučen k Island Records jako velký talent.
    Kapela v prvních letech svého života procházela personálními výměnami a také častými změnami nahrávacích společností.
    Nicméně se jí dařilo oslovovat svými hluboce prožitými písněmi a bezprostřední koncertní prezentací stále širší okruh posluchačů.
    Koncertní sílu kapely potvrzují i dvě velmi vydařená živá alba. To první z roku 2002 "Breadcrumb Trial" natočené v Brně a vydané Indies i to poslední z loňského roku "Set List".
    Pro letošní rok připravila kapela již šesté řadové album, které pod názvem "Burn The Maps" vychází 8. února (u nás Maximum Underground).

    The Frames se do Čech rádi vracejí a znají pražskou klubovou scénu. Jejich premiérové vystoupení v Divadle Archa se uskuteční na jejich výslovné přání. Můžeme se těšit, že se budou chtít představit s novým programem v prestižním klubu v tom nejlepším světle.

    -

    The Frames... historie

    Na cestě kolem zeměkoule
    Lídr skupiny The Frames Glen Hansard je zvyklý hovořit v obrazech. Když říká, že "v dětství nebyl dobrý v žádném sportu - kromě běhu na dlouhé trati“ a snad stále že ještě je", zcela jistě tím nemíní ranní jogging, ale svou hudební kariéru. V jedné ze svých písní zpívá: "Chceš-li, aby slunce svítilo celý den na tvou tvář, musíš s ním obletět kolem země", v rozhovoru pro tisk řekl, že "když je zeď před tebou příliš vysoká, musíš obejít celou zeměkouli, aby ses dostal na druhou stranu". A tak Glen Hansard běží, lítá a sveřepě šlape již dvanáct let.

    Nejhorší kontrakt v historii rocku?
    Glen Hansard (nar. 1971) je Dubliňan se vším, co k tomu patří: zvláštním akcentem, vzpomínkami na na šťastné dětství, prožité v ulicích tehdy nepříliš bohatého města, a s láskou ke všem klubům a nárožím, kde se hrála a stále hraje "živá" hudba. Ta jej provázela od malička i v rodném domě. Matka mu před spaním zpívala písničky Leonarda Cohena, její bratr, Glenův strýc, ho zaučoval do hry na kytaru, bral jej na první hospodská hraní a taky mu daroval elektrického Fendera Telecaster, nástroj, na který Hansard hraje dodnes.
    Ve třinácti už Glen věděl, že to nejdůležitější v životě je hudba, přestal chodit do školy a zahájil svou pětiletou dráhu dublinského pouličního zpěváka. Vedle irských tradicionálů a folkové klasiky se v jeho repertoáru postupně začaly objevovat vlastní písně. Čtyři z nich mohl díky pochopení maminky, která si na zaplacení studia půjčila peníze, nahrát v profesionálních podmínkách. Když se v roce 1990 dostaly tyto demosnímky do společnosti Island Records, ta příliš neváhala a neznámému, leč nesporně talentovanému muzikantovi nabídla smlouvu na desku, nahranou ovšem s kapelou. Hansard posléze uzavřenou smlouvu označil za "jeden z nejhorších nahrávacích kontraktů v historii". Skupina s názvem The Frames, poskládaná z Hansardových kamarádů z ulice, hospod a malých klubů, nicméně poprvé vystoupila na festivalu v západním Irsku v září 1990 a její singl The Dancer vzbudil pozornost mj. i dřívějšího manažera Pogues a Thin Lizzy Franka Murraye, který skupině nabídl spolupráci. První Album "Another Love Songs" skupina natáčela s ex-producentem Pixies Gilem Nortonem více než rok, očekávanou pozornost hudební veřejnosti ale nevzbudilo. Skupině navíc ani nepřály okolnosti - odešel basista John Carney a byl nahrazen Grahamem Downeym, houslista Colm Mac Com Iomaire (nar. 1971) onemocněl, skupina zrušila americké turné a nakonec po velkých změnách u Islandu spolupráci s touto společností přerušila. V roce 1990 Hansard ještě stíhá natáčení jedné z hlavních rolí kultovního filmu Alana Parkera Commitments o počátku a konci dublinské soulové kapely. (O devět let později z důvodu práce na třetím albu odmítá nabídku na natočení "Commitments 2", podpořenou honorářem půl milionu liber.)

    Fitzcarraldo - tlačit loď na vrchol hory
    Malý zájem o debutové album Hansarda vybudil nejen k nebývalé koncertní aktivitě, ale i psaní nových písní. V první polovině 90. let mají vystoupení Frames již gloriolu něčeho výjimečného a hovoří se o nich v celém Irsku. Peníze, vydělané těmito koncerty, Frames investují do nahrávky druhého alba, k jehož titulní písni Fitzcarraldo Hansarda inspiroval stejnojmenný film německého režiséra Wernera Herzoga s nezapomenutelným Klausem Kinským v hlavní roli. O nahrávku vzápětí projevuje zájem vydavatelství ZTT, také se hovoří o (neuskutečněném) přetočení některých písní Stevem Albinim. Deska vychází posléze po studiových úpravách v roce 1996. Oproti debutovému albu Hansardův hudební rukopis nabyl ještě na osobitosti, původní divoké, emocionální pojetí písniček dostává svůj protipól v klidnějších polohách a dozvuky hudebních vzorů Pixies, U2 či Led Zeppelin jsou čím dál víc odsouvány do pozadí. Fitzcarraldo kromě strhující titulní písně nabízí řadu dalších, jež dodnes tvoří základ koncertních vystoupení Frames: Revelate, Angel at My Table, Monument, Your Face - všechny plné obecných sdělení prostřednictvím niterných osobních zážitků a vzpomínek. Svou tvůrčí metodu Hansard popisuje slovy: "Mé písničky jsou často jakési předpovědi. Prostě jen otevřu ústa a zachycuji, co z nich vychází. Po šesti měsících pak zjistím, co se mi to vlastně ta píseň pokoušela sdělit". Deska tentokrát sklidila pochvalné mručení kritiků, ale opět komerčně neprorazila. Po jejím vydání přichází do kapely nový basák Joseph Doyle (nar. 1977), drobný mladík s punkovou minulostí a sametově něžným hlasem.
    Protože se Frames od nahrávací společnosti nedočkali peněz na výrobu videa ke svým písním, pomohli si sami. Na poště, kde pracoval jejich přítel v ochrance, natočili na bezpečnostní kamery obraz k písni Revelate s Hansardem coby bankovním lupičem s kapelou za zády. Dotočení zvuku a střih zajistili zdarma kamarádi kapely a vznikl tak nejlevnější klip v historii MTV (vysílal se v rámci "indie hitparády") přišel na 2 libry, což byla tehdejší cena videokazety.

    S dábly netančím
    Třetí album Dance the Devil vychází v roce 1999 již na značce ZTT/Universal. Během jeho nahrávání se objevuje nový bubeník, psycholog a učitel hry na bicí nástroje David Hingerty (1968), se kterým se kapela potkává při krátkodobém pobytu v Praze. Jeho styl hry je k Hansardovým písním vlídnější, technicky vybroušený a přehlednější. Nový, bohatší zvuk kapely je tvořen i kytarovým experimentátorstvím zakládajícího člena Frames Davida Odluma a také použitím harmonia, diktafonu a samplů. Deska obsahuje jednu silnou píseň za druhou: Perfect Opening Line, Seven Day Mile, Plateau, God Bless Mom, Rent Day Blues. Úvodní riff písně Pavement Tune stejně jako jeho strhující pokračování skladbu bez přehánění řadí k pilířům rockové hudby posledních čtyřiceti let. Energie, která z této písně prýští, odpovídá Hansardově zlosti na nahrávací společnost, kterou v této době prožíval, a o níž píseň vlastně je. Balada Star Star je naopak křišťálově čistým proudem horské bystřiny, jež začíná malým pramínkem a končí jako zpěněný, divoký tok očistné hudby. Album definitivně potvrzuje postavení Frames jako jedné z nejlepších irských kapel, dostává se mu pozitivního hodnocení britských a amerických publicistů, Melody Maker o něm hovoří jako o adeptu na desku roku, chválou nešetří ani Rolling Stone.

    Konečně svoboda!
    Hansardovo rozčarování ze spolupráce se společností ZTT/Universal, pramenící z neustálých zásahů do tvůrčí činnosti kapely a zároveň z neschopnosti a neochoty poskytnout Frames slušné koncertní zázemí a albu odpovídající servis, včetně kvalitní distribuce, jej vzápětí po vydání Dance the Devil vede k odchodu od firmy a založení vlastního labelu Plateau. Během roku 2000 skupina poprvé svobodně, bez omezení a doporučení natáčí s producenty Karlem Odlumem a Craig Wardem písně k albu For the Birds. Na sklonku roku s natočeným materiálem odjíždí do Chicaga, kde deska dostává ve studiu Steva Albiniho (producenta poslední studiové desky Nirvany) konečnou podobu.
    V prosinci Glen Hansard, unavený desetiletým "během" i osobními problémy, propadá krátkodobé krizi a pochybách o sobě samém. Po společném vystoupení s Tindersticks kapele oznamuje, že končí. Sám tuto situaci popisuje následovně: "Řekl jsem klukům, že jdu domů a najdu si pořádnou práci. Že s tou deskou nechci mít nic společného. Že tyhle písně jsou tak zaplněny mými emocemi, že jejich tíhu nemůžu dál nést. Že si nejsem jistý, jestli je to ta deska, na kterou jsem celou tu dobu čekal. Pak jsem přišel domů a nahrávku si pustil. Najednou jsem věděl, že je skvělá, to nejlepší, co jsme kdy udělali. Vrátil jsem se zpátky a omluvil se. Říkám - je proklatě dobrá - jdeme do toho".
    V dubnu 2001 vydané album For the Birds se během několika dnů vyšvihlo na šestou příčku irské Top Ten. Během následujících týdnů z pultů nenávratně zmizela i předchozí tři alba. Frames se vydali na občas přerušované "For the Birds" turné, v Irsku vyprodali každý sál, ve kterém se objevili, jejich vystoupení na festivalu ve Wittness se stalo legendou. V červnu kapela koncertovala v České republice a na Slovensku, na podzim měla odletět na několikatýdenní turné do Ameriky. Všechno vypadalo ideálně. V říjnu ale ohlásil odchod z kapely její zakládající člen, kytarista David Odlum, který se rozhodl plně věnovat hudební produkci a spolupráci s novou hvězdou irské hudební scény, Gemmou Hayes. V listopadu však kapelu potkává horší rána: její "rodinný přítel" a pro Glena téměř bratr, nadějný zpěvák a kytarista Mic Christopher při úspěšném turné s Waterboys umírá po úrazu hlavy. Hansard je zdrcen, ještě sbírá sílu a vystupuje na koncertě v Dublinu místo Mica - s jeho repertoárem, ale americké turné je odvoláno. Nad tím, co bude dál, se objevují otazníky.

    Běží se dál
    Chvála alba For the Birds od irských kritiků na sklonku roku dostává podobu ocenění nejlepšího světového rockového alba 2001. Za nejlepší desku jej označují i čtenáři irské obdoby Rolling Stonu, respektovaného periodika Hotpress. Album bez jediné rychlé písně, zato však s křehkými baladami Lay Me Down, What Happens When the Heart Just Stops, Giving Me Wings, Mighty Sword nebo stupňovaným napětím a smutkem naplněnou skladbou Santa Maria (o konci Hansardova oblíbeného malíře Egona Schiele) v Irsku přesvědčuje i poslední pochybovače. Frames v prosinci ohlašují záměr přijet do České republiky a vyprodávají zde pět koncertů. Počátkem února odlétají na šestitýdenní turné do Ameriky, kluby, především na východním pobřeží, ve kterých vystupují, jsou pravidelně zaplněny, musí se přidávat představení, pochvalně se vyjadřuje např. i Washington Post. Kapela sklízí "standing ovations" i na tradičním texaském festivalu South by South West. Běh, chůze i let tak pokračují dál“.
    Zdroj: Classic Rock

    -

    Glen Hansard aneb Dobeška nejen sklepácká
    (Petr Vlasák)


    "Byla to dlouhá cesta, která nás sem přivedla, ale teď jsme tu doma." říká občas Glen na začátku svých koncertů v Čechách, ať už se svojí kapelou The Frames nebo při sólových vystoupeních jako třeba letos v létě v Telči.

    Glen Hansard (34) je rodilý Dubliňan, ve 13 letech odešel ze školy, aby několik let hrál po ulicích na kytaru. Posléze s finanční podporou své matky nahrál demosnímek se čtyřmi písněmi. Díky tomu vlastně vznikla kapela The Frames („rámy“) - na dvorku u Hansardů se totiž opravovala jízdní kola. Glen rád hraje s různými méně či neznámými hudebníky a pomáhá jejich vstupu do hudebního světa (např. Mark Dignam, Mic Christopher, Mark Geary, Luka Bloom, Barry McCormack, Josh Ritter, Mundy, Nina Hynes, Damien Rice ad.). V Čechách zase rád hraje s Honzou Hrubým, Raušem, sestrami Irglovými a mnoha dalšími či jammuje jako naposled s větší částí skupiny Jarret.

    Glen hraje hlavně v klubech, na náměstích, v čajovnách (jako v úterý 16.11. v Novém Jičíně) či pořádá utajené koncerty s kapelou. Hraje a hrají i převzaté písně anebo ve svých písních na pódiu používá úryvky známých či slavných písní jiných interpretů. Jako předskokani hráli Frames např. na koncertu Boba Dylana, teď spíš předskakují ostatní kapely jim, nedávno Bell X 1. „Rámy“ koncertují nejvíc v Americe, doma v Irsku a ve střední Evropě. Vydali několik alb včetně živých záznamů koncertů, to poslední je studiové z letoška a jmenuje se Burn The Maps.

    Řekli a napsali o něm:

    Glen je přítel, bratr, filozof, jasný plamen. Dokáže se podělit stejně jako zbytek kapely o své srdce a lidé to cítí ...

    Colm mac Com Iomaire, houslista
    Glenův hlas není z těch velikých na první poslech, je jako zvlněná hladina, pod níž můžete sledovat tajemné dění, je jako vodopád vyvracející fyzikální zákony, schopný vyzpívat celé spektrum zdánlivě neslučitelných emocí, jeho domovinou jsou krajiny závratné něhy zářící nadějí, jakož i hory rozeklané zlobou a hluboké řeky tázavého smutku. Ten fascinující hlas, rozpjatý od šepotu k výkřikům, nezřídka působil dojmem tepny, z níž tryská krev dvou nesmiřitelných nepřátel - jednota neslučitelných protikladů. Každý tón, každý záchvěv hlasu je náznakem, klíčem k něčemu, co nemůže být explikováno; je běžné (i v hudbě či poezii), že část zastupuje celek, ale s Glenem máte pocit, že každá část zpřítomňuje celek, který nemůžeme zahlédnout, tím méně pojmenovat, že zvolený způsob vidění/vyslovení není než ukazatelem cesty k bezpočtu dalších možností. Opravdu: nejistý suverén, vědoucí agnostik!

    Jana Moravcová
    Kdo je Glen Hansard? Na tuto odověď je třeba jeden život a já ho poznávám pouze šest let. Je to člověk, který dokáže koncentrovat energii všech členů kapely a skvěle ji předat publiku. To je dar, dokonalý dar. Každý je vedle něj šťastný.

    Joe Doyle, basový kytarista
    Glen je především vynalézavý a skvělý autor, písničkář. Líbí se mu kapelu strkat pořád kupředu, rád riskuje, nikdy se nebojí prohrát - je to dobrý, statečný vojevůdce. Občas se spolu o muzice pohádáme. Oba jsme tvrdohlaví a občas na sebe narazíme, Glen si ale umí udržet nebo znovuzískat přátelství. Je skvělý typ pro frontmana kapely - rád je v centru pozornosti, my ostatní dáváme přednost být trochu schovaní za zesilovači.

    Je to zpěvák se vším, co ke zpěvákům v každé kapele patří - např. se objeví vždycky až když je aparát nachystaný na jevišti nebo naopak odstěhovaný v autě. Extrémně talentovaný, s darem charismatu, na pódiu magický.

    Simon Good, hostující kytarista a přítel kapely
    Frames jsou skvělí muzikanti, kteří chtějí ze všeho nejvíc hrát své písničky a přinášet lidem radost. Více než o slávu, peníze nebo politické postoje jim jde o hudbu, kterou chtějí hrát tak, jak ji cítí, pro potěšení své i publika.

    Gerard Mc Donnell, zvukař The Frames
    Řekl Glen:
    Největší zodpovědnost, která se nemění, je zodpovědnost sám k sobě, abych nedělal to, za čím si stoprocentně nestojím.

    Ano, jediný důvod, proč tady na letišti stojíme, unavení, uprostřed neznámého města, daleko od domova, je to, že v srdci každého z nás je láska k hudbě, závislost na vibracích, které přináší. Šířit dobré vlny, to je ta medicína.

    Víte, každý muzikant má své místo, své pódium, kam jezdí radši, než jinam. Kde se cítí lépe, kde poprvé hraje své nové písničky, kde má věrné a vnímavé publikum. Hraní v Irsku, USA nebo Austrálii pro mě není taková pohoda jako v České republice. Nechci, aby to vyznělo hloupě a už vůbec nechci nějak česká či evropská pódia podceňovat, ale tady jsou ta hraní pohodovější právě proto, jako by o nic nešlo. O žádný kontrakt nebo pozornost médií nebo tisíce nových posluchačů. Valmez je vyjímečný navíc tím, že tady mám přátele, u kterých bydlím a tak se po koncertě nevracím do anonymního hotelu, můžu si zajít na pivo, potkat se s kamarády. Tak často sem přijíždíme prostě proto, že se nám to tady napoprvé strašně líbilo. Řekli jsme si, že až budeme mít čas, přijedeme znovu. V Česku se opravdu nedá vydělat tolik peněz, kolik si kapely představují, ale my jsme nezávislí, můžeme cestovat nalehko a nepotřebujeme být strašně bohatí. Posluchači jsou tady zvyklí na náročnou hudbu a dokáží ji ocenit, přestože stojí mimo hlavní proudy. Za komunismu jsem tady nebyl a zajímalo by mě, jaké to muselo být... Vypadá to, jako byste něčím procházeli, nějakou rostoucí bolestí, a pro mě jako Ira je zajímavé to sledovat. V Irsku se toho v poslední době hodně změnilo, prosperujeme a sami sobě důvěřujeme, ale v této změně se skrývá hluboký smutek, protože za vše, co získáme, vždycky něco ztratíme. A cítím, že v Irsku ztrácíme svou nevinnost, nenasytnost je přípustnější. Doufám, že to tady nenabere takovou rychlost jako v Irsku...

    Jediná věc, která nás s U2 spojuje, je to, že jsme kapely, které hrají rockovou hudbu. Speciálně v Irsku je takový hloupý zvyk, že když se nějaké skupině začne dařit, hned se začne říkat, že to jsou příští U2. Podle mého jsou U2 kapela, která zcela dominuje a ovládá hudební svět, ve kterém se pohybuje. Už dávno v tomto případě nejde hlavně o hudbu, U2 jako nadnárodní obchodní korporace se svými ekonomy, stratégy a plánovači, to jsou především peníze. Hudba samotná, která je fantastická, je v tom utopená a musíš ji čím dál víc hledat. Spousta lidí je přesvědčena, že jsou nejlepší. Já ne - protože na žádné nejlepší v umění a hudbě zvlášť nevěřím. Nic takového prostě neexistuje, umělci od určité úrovně jsou všichni už jen stejně dobří - jak to chcete porovnávat? Otázkou je nejen to být či nebýt muzikantem - miliardářem, ale taky to, co s těmi penězi děláte. Kdybych svou hudbou miliony vydělával, dal bych je mladým kapelám, abych jim pomohl se prosadit. Tak můžeme dělat svět lepším, ozdravit společnost a být její součástí, smyslem života je přece i potřeba pomáhat si. Z tohoto důvodu my pro U2 nemůžeme být žádnou hrozbou, oni se zkrátka pohybují v jiné dimenzi, než o jakou stojíme my.

    Kdybych mohl mít v životě jen jedinou věc, pak bych si vybral jen hudbu.

    Když hraji sám, připomíná mi to, kde jsem začínal. A když celou dobu hraješ v kapele, můžeš zlenivět a někdy se až příliš držet stranou, takže když pak máš odehrát písničku sám jenom s kytarou, je to někdy opravdu hodně těžké. Takže když hraji samostatné koncerty, pomáhá mi to připomenout si, kde jsem začínal, a doufám, že takhle zůstávám když ne plný energie, tak, aspoň doufám, pořád v pohotovosti... Víš, myslím si, že dobrá písnička je taková, kterou můžeš zahrát...totiž, dobrá písnička je ta, která ani nepotřebuje hudbu, prostě je to jenom písnička, bez žádných nástrojů nebo možná jenom s kytarou a hlasem. A když můžu písničku takhle zazpívat, pak s kapelou může znít jenom líp. Někdy může kapela písničku zabít, někdy ta písnička prostě zní líp jenom tak s kytarou. Proto se mi hodně líbí hudbu takhle interpretovat. Důvod, proč rád hraji i na ulici je ten, že tam hudba patří, tam původně vznikla a snaha ji dostat někam za zavřené dveře, na určité místo, kde se za její poslech musí platit, není právě šťastná.

    Spousta lidí z profese nás přestalo brát jako kapelu, kterou lze ignorovat, došlo jim, že stojíme za pozornost. Objevily se zajímavé nabídky na distribuci poslední desky, otevřely se nám cesty na pódia, nic o sobě nemusíme říkat, vysvětlovat. Je to jako pas, volňásek do nových prostor, taky razítko nebo nálepka. Když se to tak vezme, všechna sláva je měřena jen inkoustem, tím, co o vás napíší. Nelíbí se mi to, ale je to tak - jen inkoust, nic víc.

    Objevila se celá nová generace mimořádně talentovaných hudebníků. Těch jmen je tolik, že nemá smysl je vyjmenovávat. Je to až neuvěřitelné, trochu to rozsahem i kvalitou připomíná konec šedesátých let v Americe. Tato situace ovlivňuje pak další věci. Irská hudba se dnes daleko více hraje v irských rádiích. Tito noví talentovaní hudebníci už nečekají na to, až se nad nimi smilují velké firmy a za nevýhodných podmínek jim vydají desky a vydávají si je zkrátka sami (např. Damien Rice a jeho CD „O“). Taky narůstá taková ta upřímná hrdost a sebevědomí v irské muzice. Skvělé je i to, že nová hudební scéna není v Irsku vystavená jako pyramida - jeden nahoře, ostatní pod ním, ale jako jakýsi vlnící se útvar, kde úspěch jedné kapely nebo muzikanta ovlivní pozitivně i ostatní. Chcete-li ale slyšet konkrétní jména, pak mohu říct, že kapela BellX1 a písničkářka Nina Hynes patří určitě k tomu nejlepšímu, co nejen v irské hudbě, ale současné hudbě vůbec, existuje. Přál bych vám i zažít koncert Damiena Rice, je to opravdu zážitek.

    Myslím, že se doba změnila a že jedna ze součástí té "velké rockové lži", tím míním hraní na obřích stadionech, je už pryč. Lidé vědí, že se hudba dá dělat i jinak, že nemusí své muzikanty sledovat dalekohledem ze vzdálenosti několika stovek metrů, chtějí kontakt s pódiem a cítit určitou intimitu. Myslím, že čím jsou menší prostory pro hraní, tím intenzivnější je pak hudební zážitek pro hráče i posluchače. Snažíme se tedy hrát na tak malých pódiích, jak to jenom podmínky umožní.

    Vidět a slyšet naživo Glena či jeho kapelu je pro příznivce hudby v Čechách a na Moravě zvlášť, neobyčejná a neopakovatelná příležitost sledovat „světového“ umělce zblízka, intimněji a sledovat jeho růst.
    (Zdroj: Neviditelný pes)



  • THE FRAMES - Klik pro originální velikost

    THE FRAMES - Klik pro originální velikost
    Recenze / článek k akci
    The Frames - Byla to dlouhá cesta...

    „Byla to dlouhá cesta, která nás sem přivedla, ale teď jsme tu doma,“ často říká Glen Hansard na začátku svých koncertů, stejně tak jako na začátku desky Breadcrumb Trail. Ale v Arše to již opakovat nemusel.

    Před asi třemi roky, poté co Jiří Černý na svém Ro(c)kování neustále oslavoval nějakou irskou kapelu, jsem si zašel na její koncert do Paláce Akropolis. A tento koncert se stal tím nejhezčím, co jsem na hudebních pódiích zažil. Trapně jsem se domníval, že tento zážitek, že toto vystoupení nemůže být již ničím jiným překonáno. Avšak v sobotu 12. 2. 2005 se tak stalo, skvělý koncert předčil ten pro mě dokonalý. A asi je jasné, že v obou případech se jedná o koncerty skupiny The Frames.
    Ve vydýchaném a vyprodaném Divadle Archa se jako předkapela představili Slot & Shade, již například známí z účinkování na Future Line. Skupina, která vznikla v roce 2001, hraje samozřejmě co je dnes v módě, to, čemu se říká britpop. Kytary, bicí, zpěv. Všechno je něčemu podobné, všechno něco připomíná. Inspirace a imitace Coldplay nebo Oasis. Neroztancují Vás, neosloví ani nijak neohromí, jen Vám nenáročně zahrají. Je však potřeba ocenit snahu zpestřit jejich vystoupení hraním na klarinet a saxofon. Přejížděli od pomalejších skladeb k údernějším, od sloky k refrému, od pop-rocku jakoby k punku, a k tomu ke všemu zpíval Erik Ištvánfy, hlasově nijak zajímavý zpěvák. Slot & Shade ještě samozřejmě nejsou kapelou, která by zvládla přecpanou Archu, ale je skvělé, že jim byla dána ta možnost. Že mohli vystupovat před The Frames, že se takto podporují mladé kapely, a věřím, že se z této zkušenosti klucí hodně vezmou. Vypilují komunikaci s diváky a budou se více snažit odlišit, vyjít z davu české mladé kytarové scény. Sami si je můžete ohodnotit 8.3. v Akropoli. A poté co skončili Slot & Shade, již tleskot vítal The Frames.

    „Byla to dlouhá cesta, která nás sem přivedla, ale teď jsme tu doma,“ často říká Glen Hansard na začátku svých koncertů, stejně tak jako na začátku desky Breadcrumb Trail. Ale v Arše to již opakovat nemusel.

    The Frames předvedli až moc dokonalý koncert, který se těžko popisuje, jelikož slova a věty nedokáží a ani neumějí popsat přesně, co Glen Hansard se svou kapelou českému publiku předvedl. Zazněly písně, jak z posledního alba Burn the maps, tak i také z For the Birds. Hrály se klidné a pomalé skladby, které končily v dramatických a energických vrcholech, a nečekaným střihem se hrály dynamické a rázné skladby, které naopak končily v poklidných a křehkých končinách. Šepot měnil se v řev, hlas si zpíval a doplňoval se s tichem. Podmaněné publikum, různých věkových kategorií a různých národností, se nechávalo lehce unášet a tvrdě propuknout. A tak všichni zpívali, tleskali a dupali, křičeli a mlčeli (tedy až na několik výjimek), všichni luskali prsty do rytmů, prozpěvovali refrémy či zrovna naučené melodie, a všichni si jistě přáli, aby onen krátký koncert nikdy neskončil… Každá skladba, jakoby byla životem. Tam, kde každý cítil již konec, zrodil se nový začátek. Tam, kde ztišoval se rytmus a zpěv, kde se prožívalo nepatrné šeptání duchaplných textů, tam kde již mnozí nedočkavci začínali tleskat, tak tam sem poznával The Frames, tam ožíval zpěvákův hlas, tam někde se rodí ta naděje, hádá se protiklad, vzniká tajemství, které každého pohltí.
    Bylo zřejmé, že se talentovanému Glenu Hansardovi, stejně jako celé kapele, hrálo dobře, že byl spokojen. Každou skladbu prožíval dokonce, pohrával si s jednotlivými pasážemi, pohrával si s diváky, zanotoval si text od Rammstein, a zpíval, děkoval a zdravil, díky českým přátelům a (pokud se nemýlím) přítelkyni, i česky. Na rozdíl od posledního vystoupení chyběl v Arše Colm Iomaire, houslista, který byl však zastoupen zajímavým kytarovým experimentem, který nevadil. Stejně tak i nevadila ona tvrdší a razantnější podoba The Frames, také moc nevadili ti přiopilý fanouškové, namakaní vyhazovači, kteří pohledem rozšlapávali fotoaparáty, a ani, i když ta slečna přede mnou, která omdlela by jistě nesouhlasila, nevadil ten nedostatek čerstvého vzduchu. Protože barvitá atmosféra, neohraná melodičnost, emoce, cit a upřímnost novodobého básníka, nemůže nic ohrozit. The Frames nejde o slávu, ani o peníze, ale o hudbu a radost, kterou mohou přinášet…
    A tak kdo nezažil tento koncert, ať lituje. Kdo zde nebyl, přišel o jedinečný hudební zážitek, o úžasnou energii. Přišel o charismatického Glen Hansarda, který „dokáže se podělit stejně jako zbytek kapely o své srdce…“ což lidé cítí a ocení. Ale je jasné, že to nebyl jejich a jeho poslední koncert u nás. Glen sem budu i nadále jistě jezdit sám, hrát si na ulicích nebo v malých sálech, bude hrát tu hudbu, který nás dokáže zasáhnout a rozpoutat…

    „Víte, každý muzikant má své místo, své pódium, kam jezdí radši, než jinam. Kde se cítí lépe, kde poprvé hraje své nové písničky, kde má věrné a vnímavé publikum. Hraní v Irsku, USA nebo Austrálii pro mě není taková pohoda jako v České republice. Nechci, aby to vyznělo hloupě a už vůbec nechci nějak evropská pódia podceňovat, ale tady jsou ta hraní pohodovější právě proto, jako by o nic nešlo. O žádný kontrakt nebo pozornost médií nebo tisíce nových posluchačů… Tak často sem přijíždíme prostě proto, že se nám to tady napoprvé strašně líbilo. Řekli jsme si, že až budeme mít čas, přijedeme znovu. V Česku se opravdu nedá vydělat tolik peněz, kolik si kapely představují, ale my jsme nezávislí, můžeme cestovat nalehko a nepotřebujeme být strašně bohatí. Posluchači jsou tady zvyklí na náročnou hudbu a dokáží ji ocenit, přestože stojí mimo hlavní proudy…“

    autor: Michal Hoge, Musicweb.cz
    The Frames - reportáž

    The Frames, tedy seskupení kolem irského písničkáře Glena Hansarda, se do Čech vrátilo téměř po třech letech. V pozměněné sestavě, s novou deskou, a tedy i novým koncertním repertoárem.

    Hladovci si určitě nenechali ujít některý ze sólo koncertů, které po Čechách Glen absolvoval v době mezi Frames, v roce 2002 a 2005, a tak pro ně možná pauza nebyla tak dlouhá. Ale stejně – sólo není kapela, i když obojí má obrovské kouzlo. Tím jsem chtěl naznačit, že můžete klidně milovat sólo večírky, ale dva a půl roku od Frames jako kapely je přece jen doba dlouhá. Těšil jsem se.

    Jelikož jsem za poslední dobu zažil až příliš přeprodaných akcí, trochu jsem znervózněl při pohledu na množství lidí u schodů, cedulku "Šatna obsazena" a frontu k šatně další. To způsobilo, že jsem dvě třetiny koncertu supportujících Slot&Shade prostál v různých frontách, z nichž ta druhá (na pivo) byla v pohodě a dokonce mě spíš potěšila rychlost, s jakou jsem se dostal k osvěžení po frontě první.

    Na sále bylo příjemně, nikdo se na nikoho netlačil (alespoň tedy v okolí zvukaře, kam si vždy zalezu). Musím říct, že Slot&Shade už znám, takže podle posledních tří kousků, které jsem stihl v klidu mezi publikem, mi přišlo, že odehráli celkem pěkný, uvolněný (na to jak se stresovali :o)) koncert s příjemnou atmosférou. Myslím, že velké plus hraní před Frames tvoří i fakt, že "Rámečky" mají vřelé publikum, které klukům ze Slot&Shade určitě vylepšilo dojem z večera.

    The Frames si vyžádali Divadlo Archa, a volba to byla skvělá. Proč?

    Nevím, nakolik je pro vás důležitý zvuk, a také přesně nevím, kolikaprocentní účast na tom, co se linulo do lidí, měla akustika Archy, zvukařovo ucho, kvalita techniky a výkon kapely. Určitě to byl ale právě dokonalý mix všeho, tak krásný zvuk abyste si doslova vymodlili.

    Zvláště u kytarových kapel to bývá v Čechách problém (ano, také mix – ale špatné akustiky a často ještě horších, ale nesmírně sebevědomých, zvukařů). To Frames si přivezli kytary hned tři a v několika momentech se do nich pánové opírali naráz a pořadně. A to nemluvím o neskutečně přirozeném a příjemném zvuku bicích. Prostě – zvuk krásný.

    Psát o samotném koncertu je těžké. Já říkám: Buď se jednou rozhodnete a jdete, anebo pro vás zůstane toto tajemství neodkryto. Glen a spol. představili dost skladeb z nové desky "Burn The Maps", ale zapátrali i v minulosti. Zněly skladby jak ostřejší ("Revelate"), tak jemné ("What Happens When The Heart Just Stops"), vyloženě hitové ("Pavement Tune", "Fake") a dále třeba další hitůvka "Star Star" ( Ano!!! Vzpomínka na dEUS se konala :o)) či "Lay Me Down". Glen jako vždy vkládal kousky písní svých oblíbenců, takže vedle zmíněných dEUS zazněl mj. i Van Morrison resp. Them.

    Atmosféra byla taková, jakou můžete znát z raritních záznamů live koncertů či např. oficiálního živáku "Setlist". Lidé se bavili, zpívali, Glen vyprávěl méně než obvykle, což myslím bylo tak akorát, a když jste se rozhlédli kolem sebe, mohli jste narazit na docela dost šťastně se tvářících posluchačů, kteří si koncert užívali stejně jako já.

    Koncert kapely, která svou hudbu staví na emocích a především maximální upřímnosti a sdělení, se těžko popisuje slovy. Určitě se najdou lidé, které mohl koncert zklamat, nudit (i když nevím čím :o)) nebo už je na ně kolem Frames až příliš moc hluku a dříve jim koncerty připadaly lepší, upřímnější apod.

    Česká republika se myslím v současné době posluchačsky výrazně vyvíjí. Začínají tu hrávat kapely, které sem nikdo nevozil (anebo jen zřídka jejich přátele a fanoušci), nebo tu (v případě domácích) nikoho nezajímaly, nikdo je nepromotoval a media je ignorovala.

    V mnoha případech se situace otáčí do extrému o sto osmdesát stupňů (ano, byl jsem 9.2. na Sunshine). Pevně doufám, že se k nám The Frames vrátí v pravý čas. Ne zbytečně brzy a ne příliš pozdě. Dva a půl roku byla dlouhá doba, ale možná , že úplně akorát.

    "I have chose the long road that leads me out to God knows so I can't stop right now."

    autor: KA, Musiczone.cz
    1015